Rytíř smutné postavy v Čechách

 

 Výstava Rytíř smutné postavy v Čechách pořádaná Národní knihovnou ČR za spoluúčasti španělského velvyslanectví v Praze je skromným příspěvkem k velkolepým světovým oslavám 400. výročí prvního vydání románu Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha, jehož autorem je jedna z největších postav španělské i světové literatury Miguel de Cervantes Saavedra(1547–1616).

Šestnáctého ledna tohoto roku uplynulo přesně 400 let, kdy slavné dílo spatřilo světlo světa a okamžitě se stalo čtenářským bestsellerem a posléze jedním z nejvýznamnějších literárních děl v historii lidstva. Po Bibli je dnes nejčastěji vydávanou a překládanou knihou a v roce 2002 ho porota složená ze 100 literátů z 54 zemí zvolila za nejlepší knihu všech dob.

 Výstava věnuje pozornost čtenářské recepci Cervantesova díla v českých zemích a klade si za cíl ukázat zájem českých čtenářů 17.–20. století o jeho román i ohlas, jaký měl v českém prostředí. Na základě vybraných tisků nejen španělských a cizojazyčných, ale také českých, jež jsou zajímavé svou proveniencí,  ilustracemi či z hlediska překladu, adaptace a nového obsahu, i na základě vybraných děl výtvarných inspirovaných příběhy Dona Quijota chce návštěvníkům ukázat, jak hluboký byl vliv Cervantesových myšlenek v českém kulturním prostředí a jak inspirativní tato recepce byla.

Cervantesovi hrdinové, Don Quijote i Sancho Panza, jsou nám důvěrně blízcí a stali se trvalou součástí naší kultury i naší národní psychiky. Řada z nás dnes  a denně svádí „boj s větrnými mlýny" a spolu se Cervantesem a jeho rytířem smutné postavy vyrážíme znovu a znovu do boje za ideály,  které se sice mohou jevit jako nereálné, v žádném případě však ne směšné. Mají nadčasovou platnost a dotýkají se samotné podstaty lidského bytí.

Jaroslava Kašparová

Don Quijote v Čechách 17. a 18. století

V 17. století byl Cervantesův Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha chápán jinak než dnes. Spisovatelovým záměrem bylo napsat parodii na rytířský román, v Cervantesově době již značně přežitý a “vyčpělý" literární žánr, ale čtenáři jej přijímali jako zábavnou nenáročnou četbu v duchu rytířské literatury a dílo mělo obrovský čtenářský úspěch. V roce 1605 se objevilo v sedmi vydáních, a to ve třech městech současně (v Madridu, Lisabonu a Valencii). V letech 1605–1700 vyšlo na území Iberského poloostrova, v Miláně, Bruselu a Antverpách okolo třiceti španělských vydání, dvacet čtyři vydání francouzských, devět anglických, osm německých, pět holandských a tři italská. První ilustrovaná vydání vznikla v Anglii, Německu, Nizozemí – v Dordrechtu vyšel roku 1657 první holandský překlad románu s mědirytinami Salomóna Saveryho, které se staly ilustračním zdrojem mnoha dalších cizojazyčných i španělských vydání, počínaje bruselskou Mommartovou edicí z roku 1662.

V 18. století se s nastupujícím klasicismem a novou literární estetikou mění i čtenářský vkus a čtenářská recepce Cervantesova románu. Je pojímán jako historická četba zachycující věrně skutečné události, místa i osoby děje. Komický charakter románu ustupuje do pozadí ve prospěch didaktického pojetí díla. Nejvíce vydání nevyšlo v 18. století ve Španělsku, nýbrž ve Velké Británii a Francii. Přibývá ilustrovaných edic, řada z nich s novými ilustracemi. Ve Francii vychází překlad Dona Quijota poprvé s ilustracemi podle obrazů Charles-Antoina Coypela, dvorního malíře Ludvíka XV., roku 1724, v Londýně je publikováno roku 1738 luxusní španělské vydání a vychází další nově ilustrované edice v angličtině (např. roku 1755 překlad Tobiase Georga Smolleta s ilustracemi Francise Hayma). Ve Španělsku má obrovský úspěch čtyřsvazková ilustrovaná edice vydaná v Barceloně roku 1755, která se stala prototypem skutečně “lidového" vydání Dona Quijota, stejně jako série ilustrovaných vydání královského tiskaře Joaquína Ibarry, z nichž tři, tzv. “akademické” edice vydané pod patronací španělské Královské akademie, jsou spolu s vydáními dalšího madridského tiskaře Gabriela de Sancha z let 1797–1800 hodnocena jako textově nejspolehlivější, typograficky a ilustračně nejkrásnější španělská vydání Dona Quijota vůbec.

Cervantesův román byl v českých zemích znám a čten brzy po jeho vydání a získal si okamžitě značnou čtenářskou oblibu. V 17. století se ve španělských originálech šířil mezi šlechtickými a církevními čtenáři v řadě vydání – nejcennější z nich pocházejí z roku 1605, další z let 1607, 1608, 1610, 1616–1617, 1647, 1662 a 1697.

Francouzské verze Dona Quijota, ovlivňující čtenářské přijetí a vnímání románu jako nenáročné zábavné četby nejvíce, byly vyhledávány hlavně ve šlechtických kruzích. Většinou to byly ilustrované edice, které formovaly estetické cítění čtenářů i jejich vkus v kladném i záporném slova smyslu a které kodifikovaly přítomnost ilustrací jako nezbytnou a nedílnou součást textu i pro pozdější vydání. Francouzsky si v 17. a 18. století Dona Quijota četli často např. Lobkowiczové, Kuenburgové či Eggenbergové. Jednalo se většinou o překlady Césara Oudina a Françoise de Rosset. Román vycházel francouzsky nejen v Paříži, Lyonu či Avignonu, ale také v Nizozemí, zejména v Amsterdamu. V českých knihovnách se nachází rovněž první vydání italského překladu obou částí Dona Quijota z roku 1625 a z roku 1677 v překladu Lorenza Franciosiniho.

Obliba Cervantesova díla v českých zemích neklesala ani v 18. století. Důkazem toho jsou španělské ilustrované edice románu z let 1736, 1744, 1755, 1771 a také kritická vydání “akademického” Dona Quijota z let 1780, 1782 a 1787 frekventující rovněž převážně v prostředí šlechtickém. Bývalý císařský vyslanec u španělského královského dvora v Madridu kníže August Antonín Josef z Lobkowicz, zakladatel tzv. Pražské lobkowiczké knihovny, si při svém návratu do Prahy přivezl značný počet španělských tisků, mezi nimiž bylo právě Ibarrovo akademické vydání Dona Quijota z roku 1780. Anglické verze, v 18. století v Evropě velmi početné a rozšířené, jsou v našich knižních fondech zastoupeny minimálně (londýnské vydání překladu Thomase Sheltona z roku 1725 a edinburské vydání překladu Petera Anthonyho Motteuxe z roku 1766). Don Quijote se však četl též italsky (vydání z roku 1722 a 1755) a francouzsky (vydání překladu Françoise Saint Martina a Jean-Pierra Clarise de Florian) a německy. Německé edice z počátku osmdesátých let 17. století (1682 a 1683) a první poloviny 18. století (1718 a 1734) se vyskytují v českém prostředí sice vzácně, ale v širších čtenářských kruzích bylo dobře známo ilustrované lipské vydání z roku 1753 nebo řada pozdějších vydání překladu Friedricha Justina Bertucha, často s ilustracemi Daniela Mikłosze Chodowieckiho (1775-7, 1776-8, 1780). A na samém sklonku 18. století byl román Don Quijote dokonce vydán a distribuován pražským nakladatelem a knihkupcem Franzem Haasem. Německá verze z roku 1798, doplněná Weinrauchovými rytinami podle předloh Chodowieckiho, vyšla ve Vídni a v Praze.

Inspirativní vliv Cervantesova díla v středoevropském kontextu 17. a 18. století

V Čechách v době předbělohorské byly osudy smutného rytíře de la Mancha známy a převážná část intelektuálů Cervantesův román znala nebo měla o jeho existenci jisté povědomí. Svědčí o tom např. i to, že když byli 8. listopadu 1620 na Bílé hoře poraženi čeští stavové, jejich vůdce Friedrich Falcký byl nazýván nejen “zimním králem”, ale též “Don Quijotem".

V českém prostředí byly poměrně dobře známy i Cervantesovy Příkladné novely. Španělsky se dochovaly např. ve vydání z roku 1613, 1614, 1615, 1622 či 1625, francouzsky v edici z roku 1615 a italsky v benátském vydání z roku 1625.

To, jak si španělské a české prostředí konce 16. a počátku 17. století bylo blízko, dokazuje německá adaptace jedné ze Cervantesových novel Rohánek a Stříhálek. Děj novely umístil její autor, německý spisovatel Niclas Ulenhart, nikoli do Sevilly, ale do rudolfínské Prahy. Hlavní hrdinové se jmenovali Izák Winkelfelder a Jošt Schneider a autor změnil poněkud i obsah povídky - dovolil si politickou aktualizaci týkající se španělsko nizozemského konfliktu, který byl v Čechách v souvislosti se stavovským povstáním vnímán velmi citlivě. Augsburský tisk tohoto dílka z roku 1617 nazvaný Zwo kurtzwellige, lustige und lächerliche Historien (Dvě kratochvilné, veselé a směšné historie) obsahoval ještě překlad Lazarilla z Tomesu.

O více než století později vznikla, patrně též v českém prostředí (Fontainebleau jako fingované místo vydání), protifrancouzská satirická báseň nazvaná Der französiche Don Quichotte in Böhmen. Skladba z roku 1743 pochází z doby válek o dědictví rakouské a oslavuje vítězství nad francouzskými vojsky v roce 1741; hrdinou bitvy byl císařský důstojník a osvoboditel Prahy Jiří Kristián z Lobkowicz (1686–1753).

Dílko je důkazem toho, že Cervantesův román byl zakořeněn v literárním povědomí čtenářů do té míry, že se anonymní autor mohl odvážit použít jméno hlavního hrdiny jako symbol nereálného a marného boje s nepřítelem, tak, že již jen samotný název naznačil hlavní myšlenku celé skladby.
 


Zdomácnění Cervantesova románu v české kultuře 19. století

Koncem 18. a v 19. století měl český čtenář k dispozici Dona Quijota ve španělštině v reprezentativních i skromnějších akademických edicích z konce 18. století a ojediněle také ve vydáních z počátku 19. století. Čtenáři si oblíbili především ilustrované edice v němčině a ve francouzštině, a to jak ve starších překladech Bertuchových, Filleau de Saint Martina nebo Jean-Pierra Clarise de Florian, tak i v překladech nových. Čtenářsky úspěšný byl německý překlad básníka Ludwiga Tiecka nebo Dietricha Wilhelma Soltaua a francouzský překlad Louise Viardota z let 1836–1837, který byl hojně přetiskován jak ve Francii, tak Anglii, Itálii či Německu, a který také sloužil jako základ pro další překlady do jiných jazyků.

Výpravná ilustrovaná vydání měla velký úspěch hlavně u šlechtických čtenářů, jak to pro české prostředí dokazuje počet zachovaných knižních exemplářů zmíněného Viardotova překladu a četné edice doprovázené dřevoryty slavného Gustava Dorého (1832–1883). Cervantesovo dílo se stává aktuální součástí “povinné" romantické četby a zaujalo české intelektuály právě svým romantickým patosem. Svědčí o tom jednak výskyt edicí s předmluvami významných romantických spisovatelů – básníka Heinricha Heina a prozaika Prospera Mériméeho, jednak řada dochovaných dobových vydání francouzských a německých překladů, které se šířily mezi českými čtenáři vyšších i nižších společenských vrstev.

První překlady Cervantesova díla do češtiny

Česká literární generace romantiků první poloviny 19. století vytyčila jako jeden ze svých hlavních úkolů kulturního povznesení národa čtenářské zprostředkování základních děl světového písemnictví v českém jazyce. Pozornost překladatelů zaujal nejdříve Cervantesův soubor povídek – roku 1838 vyšel v Praze u Jana Hostivíta Pospíšila český překlad několika Příkladných novel pořízený Josefem Bojislavem Pichlem (1813–1888). Pichl přeložil postupně v letech 1864–1866 i první díl Dona Quijota. Druhý díl v překladu Kristiána Stefana (1819–1892) vyšel o dva roky později – roku 1868. Toto vydání s obrázky Josefa Mánesa (1828–1880) a Karla Purkyněho (1834–1868) bylo velice oblíbeno jak obrozeneckou, tak i pozdější generací českých intelektuálů; potvrzují to dochované exempláře.

V letech 1898–1900 vyšel v prestižní edici Světová knihovna další překlad obou dílů románu. Jeho autorem byl zkušený překladatel Antonín Pikhart (1861–1909), který napsal rovněž stručný Cervantesův biografický medailónek. Autorem úvodní studie o Cervantesově díle je básník Jaroslav Vrchlický (1853–1912). Překlad vyvolal zájem mezi čtenáři i literární kritikou – měl jej ve své knihovně Julius Zeyer i František Xaver Šalda (1867–1937) a dokonce také Jiří Stanislav Guth-Jarkovský (1861–1943).

Ve druhé polovině 19. století se četla v českém prostředí také různá populární zpracování Dona Quijota v ilustrovaných francouzských, německých a italských edicích a zkrácené adaptace určené mládeži. První dvoudílná upravená a zkrácená Pečírkova verze románu Bláznivý rytíř. Kratochvilné čtení pro lid, která stojí u zrodu české didaktické literatury pro mládež, vyšla dokonce o dva roky dříve než Pichlův překlad – 1864. Další úprava Dona Quijota určená mladým čtenářům v překladu Jana V. Kabelíka byla vydána v Telči roku 1897. Čtenářsky byla velmi úspěšná.


Ohlas Cervantese v Čechách 20. století

Po vydání Pikhartova českého překladu obou částí Dona Quijota Cervantesovo dílo v české literatuře již plně zdomácnělo a na jeho novátorské úsilí navázali v první polovině 20. století další překladatelé.

O tom, že příběhy rytíře smutné postavy byly širokými čtenářskými vrstvami dlouho chápány jako jistý druh knížek lidového čtení, svědčí různé adaptace a volná převyprávění románu určená především dětským čtenářům navazující na tradici populárních vydání Cervantesova románu z druhé poloviny 19. století.

Existuje též řada dramatických úprav Cervantesova románu - od divadelních her přes muzikály a rozhlasové hry až po loutková představení. Významové poselství románu se na jedné straně přesouvalo do roviny, jež měla se Cervantesovým románem velmi málo společného, na druhé straně však i do podoby, která jistým způsobem donquijotovské poselství přetvářela a aktualizovala.

Donquijotovské téma inspirovalo české spisovatele i k vlastní literární činnosti. Významné drama českého básníka Viktora Dyka (1877–1931) Zmoudření Dona Quijota, hodnocené jako jedno z nejlepších symbolistických dramat české literatury, je dokladem silného ohlasu Cervantesova díla u nás.

Události občanské války v polovině třicátých let ve Španělsku pak učinily donquijotovský boj za společenské ideály svrchovaně aktuálním nejen ve španělské literatuře, ale i v české kultuře. Řada českých levicových intelektuálů vystoupila na obranu španělské republiky proti fašismu jak s perem, tak se zbraní v ruce. Cervantesovy i Don Quijotovy ideály v boji za svobodu byly za druhé světové války značně aktuální a cervantovská látka přitahovala řadu spisovatelů, mezi nimi např. Františka Kožíka (1909–1997), který je autorem řady prací věnovaných Cervantesově osobě a jeho dílu.

Osobnost Cervantesova a Čechy
 

Zájem českého čtenáře vyvolalo nejen samotné Cervantesovo dílo, ale také spisovatelovy pohnuté životní osudy, v mnohém podobné biografii Dona Quijota. Cervantesův životopis byl již od slavného londýnského vydání z roku 1738, stejně jako Cervantesův portrét, nedílnou součástí řady edic. V české literatuře je životu a dílu velikána španělské literatury Zlatého věku věnována řada monografických studií a také několik beletristických zpracování cervantovské a donquijotovské tématiky.

Z předních českých literárních historiků se osobností Cervantese a jeho dílem zabývali a zabývají především překladatelé, ale i další badatelé, ať již romanisté, historikové umění nebo knihovědci, kteří se soustřeďují především na problematiku kulturní recepce Cervantesova díla v středoevropském prostředí a jeho inspirativní vliv v oblasti umění i skutečné životní praxe.

"Tělo hluboko nad stůl nakloněno; výrazná, utrpením a zklamanými nadějemi rozbrázděná tvář jeví sice klid, ale z oka může každým okamžikem šlehnouti fanatický blesk... Vlas i vous jest už valně prošedivělý, druhdy jasné čelo poněkud zachmuřeno, ochromlá levá ruka visí bez vlády po jedné straně, kdežto pravice s pérem brzo pomalu brzo rychle kmitá se po papíře...”

Z životopisného medailónu českého spisovatele Jakuba Arbesa z r. 1881

 


Miguel de Cervantes. Dibujo de Ferro.
Grabado de Selma. Imprenta Real, 1791