JAN KOŘÍNEK A MAROKO
(7. 12. 1904 - 25. 2. 1984)
Touto výstavkou chceme alespoň
stručně připomenout význam mnohaleté práce Jana Kořínka, kterou zasvětil
budování českých vztahů k Maroku. Výrazně se zasloužil o rozvoj vzájemného
obchodu a zároveň zprostředkovával českým čtenářům mnohostranné poznávání
starobylých i moderních rysů severoafrické země v jejím koloniálním období i na
počátcích nezávislosti. Jen málokterým asijským nebo africkým zemím se z české
strany dostávalo po desetiletí, už od let první republiky, tolik smysluplné
pozornosti díky neúnavnému úsilí zanícené osobnosti, jakou byl vůči Maroku Jan
Kořínek.
Narodil se a studoval nejprve v Praze, která ostatně mimo léta strávená v
Maroku, zůstávala trvale jeho hlavním působištěm. Cesta do Afriky vedla přes
Francii, kde dokončil gymnaziální studia maturitou v roce 1923. Ještě v tomtéž
roce zamířil poprvé do Maroka, které mu doslova učarovalo. Znovu se tam vrátil v
roce 1926 a pak na celých osm let v období 1930-38. Po nucené přestávce za války
pobýval v rychle se měnícím Maroku ještě dvakrát: v roce 1947 a v roce
nezávislosti 1956. Za četných pobytů procestoval doslova celou zemi, pobřeží,
roviny, stará královská i moderní obchodní města, atlaské hory, berberské vsi i
pokraje pouště. Nebyl pouhým turistou. Pracoval pro Národohospodářský ústav při
České akademii věd a umění a také pro Orientální ústav, pro Ministerstvo
zahraničního obchodu a také pro některé československé obchodní firmy. Sám své
obchodní aktivity, v nichž na prvním místě komodit stál nepochybně český cukr,
líčí takto: „Cukr mne nejvíce přiblížil domorodému světu. Prodával jsem v Maroku
hornobřízské obkládačky, dobřanské dlaždice, textilie, punčochy, budějovické
pivo, lovecké střelivo, smaltované nádobí, sklo, stroje, chemikálie, nábytek,
papír, pletené zboží, baserské datle a jiné výrobky a produkty, ale byla to
především skřivanská homolička, která mi svou tvrdou třpytivou náplní tevřela
jak nepřístupné patricijské domy ve Fezu, tak jižní pustiny divoké hory. Po
jejich cestách necestách jsem šel za svým cílem vydobýt našemu vyspělému
cukrovarnictví na marockém trhu místo, kterého si zasluhovalo.“ O úspěšném
prodeji našeho cukru, včetně vítězství nad francouzskou i jinou konkurencí, se
rozepisuje i na mnoha dalších místech. Šlo o výtečný doplněk k tradičnímu
marockému zelenému, mátou aromatizovanému čaji a v menší míře také o výrobek
ceněný jako novinka: o balený cukr ke kávě z české Ratiboře. Na tento export
navázala výstavba rafinerie cukru v Casablance, kterou provedly Škodovy závody.
Neuplatnil se však jiný tradiční český exportní artikl, totiž jablonecká
bižuterie, protože, jak Kořínek dokumentuje, Maročanky, včetně chudých, dávaly
vždy přednost pravému zlatu. Překvapivě se však i v této muslimské zemi
prosadilo pivo, podle Kořínkova svědectví s naším podílem na úspěchu pivovaru v
Casablance: „Může nás těšit, že na opravdu dobrém jeho pivu není účasten jen náš
chmel a do jisté míry i slad, ale i um našich českých lidí. Malý kompromis s
Alláhem, po případě se sultánem, jeho představitelem v marocké zemi, umožnil, že
bylo pivo vyňato z alkoholických nápojů, které korán věřícímu zakazuje a
zajištěn tak pivovaru dobrý odbyt hlavně v řadách domorodých dělníků.“
Cenným, trvalým výtěžkem pobytů v Maroku se staly Kořínkovy knížky. Je jich
celkem devět českých, vydaných v Praze, a jedna francouzská, vydaná v Rabatu.
Starší práce slouží jednak všeobecnému představení u nás do té doby velmi málo
známé země (Maroko, 1928), jednak praktickému poučení pro další české
cestovatele a podnikatele (Francouzské Maroko z hlediska hospodářského a náš
obchod, 1932; Zdravotní příručka československého turisty a kolonisty v severní
Francouzské Africe, 1939).
V meziválečných letech autor sledoval hospodářský růst v Maroku, pro něž neváhal
použít označení, jaké tehdy zřejmě zaznívalo ve francouzských kavárnách, za
,,africkou Ameriku“.V tomto kontextu i působení čilé české kolonie v Maroku,
která podle jeho informací čítala 150 členů. Ve svých knížkách zachytil i
některé stránky jejich života, včetně víkendů na pláži, úspěchů ve volejbalu,
který prý v Maroku zavedli právě oni, a také vzájemných hádek.
Za vynucené cestovatelské pauzy za válečných let Kořínek dále bilancoval nabyté
poznatky (Maghreb El Aksa, nejzápadnější Orient, vyšlo v edici původních prací
českých cestovatelů Cestou necestou, 1941; Evropan mezi Mohamedány, 1941). Hned
po válce oživuje chuť cestovat (Mladým do světa, 1945) a zároveň prohlubuje
kulturně historické zaměření výkladů, k jakým se propracovával již v Maghrebu El
Aksa (Fez, klenot islámu, knihu doplňuje 75 fotografií tzv. Sixtova souboru,
poskytnutého Orientálním ústavem, 1946). V nových podmínkách následovaly ještě
knížky (V zajetí Maurů, 1947) a (Maroko křížem krážem, 1959). Kniha vydaná v
Rabatu podává výklad o dějinách vztahů mezi Československem a Marokem (L'historique
des relations Tchécoslovaques avec le Maroc, 1975).
Kořínkový knížky nejsou tradičními cestopisy. Zajímají se o minulost i
současnost, líčení příležitostně osvěžují ilustrativními příběhy a přinášejí
cenná svědectví o různých stránkách života v Maroku v průběhu několika
desetiletí. Autor věnuje velkou pozornost řemeslům na súku i způsobu výuky a
života studentů na staroslavné fezské univerzitě Qarawíjín, problémům fezské
kanalizace, životu muslimské polygamní rodiny i ambicím a životnímu stylu
,,starých koloniálů“ a také marockých Židů. K zachyceným zvláštním reáliím
koloniální doby patří i paralelní existence tří pošt - francouzské, španělské a
anglické. Z doby předkoloniální zaznamenává jednak údaj o tehdejších
představitelích šerífské dynastie, jednak o evropských cestovatelích 19. a
počínajícího 20. století, kteří Marokem procházeli v přestrojení. Patřil k nim i
náš E. Stanko Vráz, který bohužel o svých marockých zkušenostech nezanechal
podrobnější psané zprávy. Kořínek se s ním sám osobně setkal.
Nejvyzrálejším dílem je nepochybně Maroko křížem krážem. O její oblibě svědčí
mimo jiné i její vydání ve slovenském, německém a maďarském překladu. Kniha
probírá systematicky, avšak beze stopy školského suchopáru, dějiny a současnost
čerstvě nezávislého Marockého království a pak se pozornost pozvolna ve sledu
kapitol přesouvá marockými městy a provinciemi z Casablanky postupně na jih a
pak na sever a na východ. Dnes, kdy se Maroko stalo vyhledávaným turistickým
cílem i pro stále početnější české turisty, tato knížka, byť již starší než 40
let, si stále zaslouží doporučení jako nejvhodnější četba v češtině pro
kohokoli, kdo si z cesty Marokem chce odnést co nejvíce poznatků a pochopení.
Kořínkův zájem o Maroko postupně přesouval své ohnisko od obchodu, jímž začínal,
ke kulturním dějinám a k obecné problematice československo-marockých styků. Ke
své odborné práci využíval i zahraničních archivních materiálů ve Vídní, v
Mnichově i jinde. Sbíral také veškerou důležitou tištěnou dokumentaci. Sám o tom
píše: „Pokud jsem všechna ta dlouhá léta nežil přímo v Maroku, žil jsem aspoň v
jeho ovzduší, obklopen řadami knih, kterých přibývalo po každé mé cestě do
ciziny. Tak jsem kolem sebe shromáždil bohatou knihovnu, která doplňovala mé
zkušenosti a přenášela mne na stránkách starých foliantů a rytin i do dávné
minulosti této země.“
Tyto znamenité knižní soubory věnoval ještě za svého života Náprstkovu muzeu.
Luboš Kropáček