Přínos Emiliána Troldy pro českou hudební vědu

U příležitosti 50. výročí úmrtí muzikologa Emiliána Troldy (1871-1949) se 17. prosince 1999 konala v Národní knihovně konference s názvem "Přínos Emiliána Troldy pro českou hudební vědu".
Celodenní konferenci pořádal ve spolupráci s Národní knihovnou Ústav pro hudební vědu AV ČR.
Emilián Trolda byl ojedinělou osobností mezi českými hudebními vědci. Předmětem jeho zájmu byla česká hudba 17. a 18. století, zabýval se zejména zpracováváním pramenného materiálu. Jeho sbírka spartací (přes 500 titulů!) má obrovský význam už jenom proto, že dnes je ztraceno mnoho pramenů, které měl Trolda k dispozici. Řada skladeb je tak dochována pouze v Troldově opisu. Trolda otevřel a formuloval na tomto poli i řadu dalších problémů, většina z nich je aktuální dodnes. Zároveň však mnohé zůstávají neřešeny, dokonce výsledky některých Troldových studií česká muzikologie dosud dostatečně nereflektovala. V tomto kontextu byl tedy význam konference značný.
Iniciátory tohoto setkání byli dva mladí členové Ústavu pro hudební vědu AV ČR, Milada Jonášová a Tomáš Slavický. Podíl Národní knihovny se však neomezil pouze na poskytnutí prostor a potřebného zázemí. S vlastními příspěvky vystoupili členové hudebního oddělení Zuzana Petrášková a Jitřenka Pešková (Emilián Trolda a Souborný hudební katalog) a Václav Kapsa (Troldova excerpta z malostranských matrik).
Přednesené referáty budou otištěny v časopise Hudební věda.
Všemi zúčastněnými byla uvítána pokračující spolupráce mezi Ústavem pro hudební vědu AV ČR a hudebním oddělením Národní knihovny. Zdá se, že dalším podobně užitečným a inspirativním setkáním nic nebrání. Doufejme tedy, že se jich brzy dočkáme.

Václav Kapsa

Letos uděll PEN klub dvě ceny - Cenu Karla Čapka  a Cenu PEN klubu za celoživotní dílo. První obdržel Josef Topol, druhou Jiří Krupička.

Do Českého centra Mezinárodního PEN klubu byl v březnu 2000 přijat dlouholetý člen Soplečnosti Národní knihovny ČR Zdeněk Janík.
Blahopřejeme k tomuto vysoce prestižnímu ocenění tvůrčí práce.

Jiří Krupička - renesanční myslitel dneška

Dlouho se u nás tradovalo, že s Gottfriedem Wilhelmem Leibnitzem odešel i poslední polyhistor. Čím dál víc se však ukazuje, že společnost den ode dne více se specializujících odborníků potřebuje pro svůj harmonický růst i vědce a filosofy s mezioborovou erudicí a širokým rozhledem. Jedním z těchto novodobých polyhistorů je i laureát letošní Ceny PEN klubu za celoživotní dílo Jiří Krupička.
Údaje o něm prakticky v našich literárních i jiných slovnících nenajdete, prtože jeho jméno se v nich k naší škodě ještě nezabydlelo. Sedmaosmdesátiletý geolog a filosof (*3.5. 1913), žijící už dlouho v exilu v kanadském Edmontonu, vystudoval obory zdánlivě nesourodé - geologii a filosofii. Snad proto dokáže cítit pevnou půdu pod nohama i zabývat se filosofickou abstrakcí. Po únorovém puči v r. 1948 byl zatčen a deset let vězněn na Borech, v Jáchymově, v Leopoldově i v mnoha dalších komunistických vězeních a lágrach. Hlavním důvodem jeho zatčení i odsouzení byl nález anglického vydání jeho prvního rukopisu Člověk a lidstvo, který napsal na obranu lidského rozumu, kterému zůstal věrný i ve svých dalších knihách.
Jeho spoluvězeň z padesátýc let Jiří Stránský ho nazýval svým "profesorem na cestě k doktorátu vězeňských věd a vedoucím katedry svěžesti ducha a nauky o rovné páteři". Učil své spoluvězně jak najít i v hlubině zoufalství alespoň kousíček modrého nebe a objevit i v samotném pekle, jakým lágry v padesátých letech byly, krůpěj štěstí.
Po amnestii v r. 1960 pracoval nějaký čas ještě jako dělník a po jistém uvolnění mohl znovu vykonávat i své původní povolání geologa. V r. 1968 byl jedním ze spoluzakladatelů sdružení politických vězňů K 231. Když poznal, že se situace u nás znovu přiostřuje, odešel do exilu do Holandska a později do Kanady, kde působil jako profesor geologie.
Ve svém druhém spise Renesance rozumu (Český spisovatel, 1994) ukazuje, že je nejvyšší čas používat rozumu k záchraně lidského rodu a nezneužívat ho k vlastnímu sebezničení. I v další knize Flagelantská civilizace (Hynek, 1999) oslovuje především prostého čtenáře a znovu zdůrazňuje potřebu zůstat nohama na zemi a neztrácet hlavu v oblacích různých chimér. Pavel Verner ji charakterizoval ve svém laudatio při udělování Ceny PEN klubu za celoživotní dílo 16.1. 2000 jako "vášnivý diskurs s nerozumnými silami dnešního světa v čase, kdy lidská schopnost destrukce přesáhla poprvé v historii lidskou schopnost konstruktivnosti". Podivuhodná je i Krupičkova všestranná erudice nejen jako filosofa a geologa, ale i astronoma, matematika, politologa a znalce umění.
Věk a rodinné důvody mu neumožnily přijmout osobně vzácnou cenu, kterou za něj převzal jeho vnuk Martin Horák.

Zdeněk Janík
člen Společnosti Národní knihovny