Život a kulturní činnost čs. legionářů v Rusku 1914 – 1920

Naše historie se v nedávných dobách doslova hemžila tématy, která byla buď zcela tabuizována anebo alespoň překrucována. Jedním z takových tabu bylo působení Čechů a Slováků v legiích za 1. světové války. Přitom konkrétně v Rusku působila cca šedesátitisícová čs. armáda a rodiny měly v legiích nezřídka i několik svých příslušníků. Mnozí z nich vstoupili do zahraniční armády i za 2. světové války. Proto také mlčení a diskriminace, táhnoucí se už od nacistické okupace po celou dobu komunistického režimu, musely být pro tyto rodiny velmi bolestné. Dnes, kdy se otevřely archivy a vychází publikace na dané téma, je možné nahlížet problematiku čs. legií v zahraničí z mnoha hledisek, zatím však byly vzpomínány především politické aspekty anabáze. Toto období ale pro její aktéry trvalo dlouhá léta; někteří se vraceli až koncem roku 1920. Dlouhý úsek svého většinou velice mladého života museli prožít tak, aby byl relativně snesitelný. Patrně i proto vyvíjeli překvapivě bohatou kulturní činnost. A to nejen ti, kteří se jí před válkou zabývali profesionálně, ale i ti, pro které bylo umění vždy “pouhou” radostí.
Od 9. května do 30. června 2001 měli náhodní návštěvníci Slovanské knihovny i zájemci o legionářskou tematiku možnost shlédnout výstavu soustředěnou především na výtvarné, hudební, literární a divadelní aktivity čs. legionářů v Rusku. Původní, obsáhlejší verze v rozsahu 30panelů byla otevřena v listopadu 2000 na Velvyslanectví České republiky v Ruské federaci a nyní putuje po ruských městech, kde se setkává údajně s velikým zájmem odborné i laické veřejnosti, jež tuto část společné historie také znovu objevuje.
První podnět pro zmapování problematiky ve formě výstavy dala dr. Vlasta Smoláková, kulturní atašé na Velvyslanectví ČR v Rusku, která zhruba před rokem vyzvala autorku tohoto článku k vypracování scénáře. 

Pracovníci Slovanské knihovny Marija a Sergej Magidovi, podílející se už na přípravě “moskevské verze”, pak navrhli vytvořit druhou verzi pro Slovanskou knihovnu.
Jak již bylo řečeno, kulturní činnosti si všímá literatura o legiích zpravidla velice okrajově, pokud vůbec. Jednou z mála obšírnějších studií na toto téma je kapitola z Dějin českého divadla, III. díl, vydaných v nakladatelství Academia už v roce 1977, a z tohoto hlediska se jedná o velmi odvážný počin. Kapitola se však přirozeně věnuje pouze činnosti divadelní.
Veliké fondy literatury z 20. a 30. let, týkající se daného období, schraňuje Slovanská knihovna, ale kultury v legiích se zcela dotýká také jen velice malé procento této literatury. Bylo proto samozřejmě nutné pátrat v archivech – pražských i mimopražských, některé informace se podařilo získat i z fondů ruských. Skutečné poklady se skrývají v archivech soukromých. I proto výstava může ukázat některé exempláře knih vydávaných legionáři na Sibiři, osobní deníky, korespondenci a fotografie, které se váží k dané problematice, ale i k životu v legiích obecně. Prostřednictvím fotografií i písemných dokumentů jsou v kostce připomenuty některé důležité politické události, osobnosti a aspekty legionářské etapy, jejich existence se ale odráží právě v některých vystavených uměleckých dílech, resp. v jejich reprodukcích. Zvláštní místo je věnováno také několika známým uměleckým osobnostem, spjatým s ruskou anabází (Jaroslav Hašek, František Langer, Rudolf Medek, Zdeněk Štěpánek).
S přáním, aby výstava přispěla alespoň drobným dílem ke zmapování důležitého úseku naší historie a s poděkováním všem, kdož k jejímu vzniku přispěli,

autorka výstavy
Věra Velemanová
(Divadelní ústav Praha)

Materiály vztahující se k legionářské činnosti Jaroslava Haška ...

... Jaroslava Langera.

Pondělky jsme zvolili proto, že jsou to dny, kdy by návštěvníci mohli mít v podvečer čas. (Program zpravidla začíná v pět odpoledne).
Proč modré? Dříve bývala volná jen neděle. Řemeslníci a chasníci, tovaryšové, kteří chodili v neděli za zábavou, se nejednou museli v pondělí vyspat. Říkalo se “on modří”. Možná, že pojmenování vzniklo od toho, že prostí lidé viděli, jak se ti s “modrou krví” stále baví, radují a nic nedělají. My tím chceme říci: Na chvíli se zastavte a pojďte si povídat o umění, o literatuře, o tom, jak vznikají knížky,

o příbězích, které vznik knížky provázely i o životě jejích autorů. Myslím, že mezilidských kontaktů ubývá a Modré pondělky jsou takovou příležitostí.
Důležité je, že dosavadní setkání se spisovatelkou Lenkou Procházkovou a básníkem Jiřím Žáčkem měla opravdu bezprostřední atmosféru.
Na září přislíbil účast doktor Jan Cimický, takže je nač se těšit.
Přála bych si, aby nám návštěvníci sami napsali nebo přímo v Modrých pondělcích řekli, s kým by si rádi popovídali. Mezi členy Společnosti Národní knihovny je např. celá řada spisovatelů.
Do Modrých pondělků chceme pozvat Evu Kantůrkovou, Danielu Fischerovou, Jaroslava Putíka, Věru Stiborovou, Jaromíra Hořce, Janu Štroblovou, Miroslava Huleho, Zdeňka Janíka, Václava Daňka. Prostě zajímavých lidí je moc.