Doc. RNDr. Martin Šolc, CSc.
Astronomický ústav UK
Matematicko–fyzikální fakulta

Podrobnější zakreslení povrchu Měsíce dovolil teprve vynález dálekohledu. Mapa, kterou vydal v roce 1651 jezuitský astronom Giovanni Baptista Riccioli, pojmenovávala útvary měsíč-ního povrchu podle významných učenců, od antiky (na severu) až po renesanci (na jihu). Riccioliho dílo Almagestum novum se stalo základem všeobecně užívaného měsíčního názvosloví, a pozdější generace ve stejných intencích pojmenovávají měsíční útvary do-dnes, od roku 1935 pod patronací Mezinárodní astronomické unie. Mezi 681 jmény registro-vanými toho roku najdeme také kráter Weinek s průměrem 32 km a hloubkou 3370 m, a to při jihovýchodním okraji Měsíce. Pojmenován byl na počest klementinkého astronoma, průkop-níka fotografie a autora prvého fotografického atlasu Měsíce. Ladislaus Weinek (1848–1913) se však do historie zapsal i prvým zdařilým fotografickým snímkem meteoru (1885) a účastí na objevu tzv. pohybu pólu, tj. pohybu zemské rotační osy v tělese Země.
Než se budeme podrobněji věnovat Weinekovu životu a dílu, učiňme dvě poznámky. Především, topografií Měsíce se o dvě století předtím za-býval klementinský astronom a pozdější misionář v Brazílii Valentin Stansel (1621–1695), který ve svém spisu Propositiones seleno-graphicae sive de Lunae (1655) uveřejnil jednu z prvních map Měsíce, tehdy však ještě bez názvů útvarů. Druhou pozoruhodnou skuteč-ností je zastoupení našich rodáků na součas-ných mapách Měsíce, zejména mezi jmény kráterů*.
Ladislaus Weinek se narodil ve městě Ofen (Buda, dnešní Budapešť), dne 13. 2. 1848, v rodině úředníka k.k. maďarského ministerstva kultu a vyučování. Po ukončení gymnázia v rodném městě získal na základě výborných výsledků stipendium pro studium na univerzitě ve Vídni (1865–1869), kde jej pro astronomii nadchl von Littrow*.
Studium ukončil r. 1870 zkouškami pro gym-naziální profesory matematiky a fyziky a rigo-rozem z fyziky, a to po krátkém přerušení, kdy působil jako vychovatel v rodině hraběte Heinricha Wilczeka v Eröskürtu u Gödöllö. Rakouské stipendium pro studium v zahraničí využil pro pobyt na berlínské univerzitě (1,5 semestru) a v Lipsku, kde se seznámil a spolu-pracoval s tehdejšími vynikajícími astronomy – byl to zejména Carl Christian Bruhns (1830–1881), ředitel lipské hvězdárny a Hugo Seeliger (1849–1924), později proslavený v kosmologii (Seeligerův paradox). Bruhns, který se význam-ně podílel na geodetickém vyměřování saské země, angažoval v těchto pracích i Weineka, a tak se od roku 1872 Weinek seznamoval nejen s praktickými geodetickými pracemi, ale i s  vynikajícími geodety, např. s Friedrichem Robertem Helmertem (1834 –1917), pozdějším ředitelem Geodetického ústavu v Postupimi a prezidentem Mezinárodní geodetické unie. Již tehdy, 1872–3, byla velmi pečlivě měřena výška nebeského pólu nad obzorem, takže Weinek přitom získal praktický základ ke svému pozdějšímu pražskému objevu pohybu pólu.
V létě 1873 byl Weinek povolán k podobným pracím při geodetickém vyměřování v Bavorsku. V Mnichově jej zastihla zpráva, že byl zařazen do německé expedice pro pozorování přechodu Venuše přes sluneční disk, který měl nastat dne 8.–9. 12. 1874. Tento vzácný jev se zřídka opakuje, nastal v  letech 1761, 1769, 1874, 1882; před užíváním radaru v astronomii bylo jeho pozorování jedinou příležitostí k přesnějšímu měření vzdáleností planet od Slunce. Metodu navrhl Edmond Halley a prvně byla využita v letech 1761 a 1769, kdy evropští astronomové pozorovali přechod z Vídně, Paříže, Finska, Tahiti a Madagaskaru, zatímco Kateřina Veliká zorganizovala celou síť pozorovacích stanic pokrývajících obrovskou rozlohu tehdejšího Ruska. Naše generace může pozorovat přechod Venuše letos, dopoledne dne 8. června 2004 (6h 19,8 m – 12h 23,0 m). Není tedy divu, že pro pozorování přechodu Venuše 1874 bylo vypra-veno celkem 62 expedic na různá místa zeměkoule. Mladé, Bismarckem sjednocené Ně-mecko, se chtělo ukázat na poli vědy zorgani-zováním celkem pěti expedic. Nejvýznamnější mířila na Kergueleny, neobydlené skalnaté ostrovy poblíž Antarktidy, kam parní korveta německé armády se 300 členy posádky dopravila 6 vědců (polárníka, 2 astronomy, 2 fotografy a mechanika), přístroje, palivo, zásoby na půl roku a veškerý materiál na stavbu observatoře. Weinek, zástupce vedoucího výpravy, byl pověřen organizací a vyhodno-cením pozorování. Se svou praxí v první německé fotografické laboratoři ve Schwerinu zařadil do programu i fotografická pozorování přechodu. Nedaleko stanoviště německé výpra-vy v Betsy Cove sídlila hlavní americká výpra-va, a astronomové se navzájem navštěvovali, což vedlo k Weinekově pozdější účasti na zpra-cování snímků Měsíce z americké Lickovy hvěz-

dárny. Počasí na Kerguelenách astronomům přálo a tak kvalitní výsledky pozorování pře-chodu Venuše, publikované v Nova Acta Leopoldina v  Halle, Weineka proslavily v mezi-národním měřítku. Při cestě lodí Weinek provedl i pozorování zodiakálního světla.
Během příprav i po návratu zastával místo pozorovatele lipské hvězdárny, ale na lipské univerzitě byl pro nepřítomnost vyřazen ze sta-vu bez promoce. Na radu kolegů se obrátil na univerzitu v Jeně, která mu udělila doktorát (in absentia) za jednu z jeho publikací. Po smrti ředitele lipské hvězdárny a Weinekova přítele jeho nástupce nepříjemným způsobem Weineka donutil k výpovědi. Po krátkém pobytu na sou-kromé hvězdárně barona Engelhardta v Drážďa-nech (kde pozoroval přechod Venuše 6. 12. 1882), Weinek přijal nabídku místa ředitele
klementinské hvězdárny v Praze, které se uvol-nilo smrtí Carla Hornsteina 22. 12. 1882. Nastou-pil 1. 10. 1883 a začal systematicky přeměňovat zpustlou hvězdárnu v moderní pracoviště vyba-vené přístroji a s takovým observačním progra-mem, který dovolovaly finance a klementinské prostory. Pozorování rušilo plynové osvětlení, kouř z komínů a hluk z ulice. Od února roku 1882 byla pražská univerzita rozdělena na něměckou a českou, klementinská hvězdárna přitom připadla univerzitě německé. Na ministerstvu kultu se později sešly dvě žádosti o zřízení nové hvězdárny mimo centrum Prahy – Weinekova a jako druhá žádost Augusta Seydlera, ředitele Astronomického ústavu české univerzity. Rakouské úřady odpověděly po svém – dvoji-tou žádost vzaly za záminku zamítnutí obou. Weinek tedy alespoň zbudoval v křídle nad průjezdem se Steplingovým památníkem půdní stanoviště pro meridiánové kruhy a další přístroje, opatřené odsuvnou střechou (1886).
Na výzvu Centrálního mezinárodního úřadu pro geodesii v Postupimi se Weinek spolu s ře-ditelem hvězdárny v Bonnu, jímž byl Karl Friedrich Küstner (1856–1936), začali věnovat přesným měřením výšky pólu, která je dána polohou zemské rotační osy v tělese Země. Výkyvy polohy rotačního pólu Země byly zaznamenány na hvězdárně v Berlíně 1888, ale kvantitativně proměřovány teprve od r. 1889 v Bonnu a v Praze, což vedlo k objevu spirálo-vitého pohybu rotačního pólu s periodami 1 rok a 433 dnů, s největší diferencí v poloze asi o dvacet metrů.
Weinekovo jméno je nejvíce spojováno s lunárními studiemi. V roce 1890 se na Weineka obrátil Edward Holden (1846–1914), ředitel Lickovy hvězdárny na Mt Hamilton v Kalifornii, jejíž čočkový dalekohled o průměru 914 mm a ohniskové dálce 18,28 m byl tehdy největším dalekohledem světa. Holden Weinekovi svěřil fotografické desky se snímky Měsíce pořízené tímto dalekohledem, aby podle nich provedl kresby detailů povrchu, jimiž se proslavil již dříve. Přibyly k nim také snímky z velkého dalekohledu pařížské hvězdárny, a tak po mnoha tisících hodin práce Weinek publikoval první podrobný atlas povrchu Měsíce. Celkem 10 sešitů vycházelo postupně v letech 1897–1900 za finančního přispění 1000 dolarů od americké milionářky, paní Catherine Wolfe Bruce (1816–1900); na 200 tiskových listech formátu cca A3 jsou krátery a další detaily zobrazeny vždy při osvětlení zleva a zprava, aby vynikla jejich plastičnost. Obrovský rozsah práce dokládají následující čísla – jedna předloha pro tisk vyžadovala až 400 hodin kreslení u speciálního prohlížeče desek; na Lickovu hvězdárnu Weinek zaslal přitom celkem 316 dopisů, čímž v rozsahu korespon-dence v archivu hvězdárny zaujímá druhé místo (prvý je George Ellery Hale, iniciátor stavby dalšího největšího dalekohledu své doby na Mt Palomaru – pětimetrového reflektorru). Jeden kompletní exemplář Weinekova atlasu je ve fondu klementinské Národní knihovny, některé z diapozitivů z  Lickovy hvězdárny budou zařazeny do expozice v Astronomické věži.
Weinek byl velmi skromný a přátelský, věnoval se výhradně astronomii, v níž výborně zhodno-til svůj výtvarný talent. Kromě fotografování byla jeho další láskou hudba. Jeho manžel-ka, operní pěvkyně Stephanie Bermann, však zemřela necelý půlrok po svatbě v r. 1885 a Weinek se již znovu neoženil. Na podzim r. 1913 náhle onemocněl a po dvanácti dnech, 12. 11., zemřel na krvácení ze žaludku; pochován je na hřbitově na Olšanech. Vychoval řadu svých českých i německých adjunktů a asis-tentů (celkem snad 21), jmenujme alespoň Gus-tava Grusse, pozdějšího ředitele Astronomic-kého ústavu české univerzity, Rudolfa Spitalera, profesora kosmické fyziky v Praze, Arthura Schellera a Egona von Oppolzera, profesory v Insbrucku, a několik gymnaziálních profesorů (mj. Václav Láska a Václav Rosický v Praze, Josef Kostlivý v Plzni).
Weinekovo jméno na obloze připomíná planetka (7114) Weinek, objevená v r. 1986 na hvězdárně Kleť.

Antonín Rükl: Atlas Měsíce, Aventinum, 1991.