PhDr. Vladimír Kaňka

Když jsem v lednu 1961 nastoupil po předchozí krátké praxi a po vojenské službě do Národní knihovny – tehdy Státní knihovny ČSR – úseku Národní knihovny, pracovní postupy a metody byly zcela odlišné od dnešních. Všude klapaly psací stroje, vládl mezinárodní formát katalo-gizačních lístků, ale zase nebyly potíže např. se získáváním a vymáháním povinných výtisků ze státních nakladatelství (kromě nakladatelství obranného a vnitráckého sektoru). O počítačích jsme věděli pouze z literatury a mohlo se nám o nich jenom zdát.
Jiné bylo také personální složení: pracovalo tu méně kvalifikovaných sil a hodně málo mla-dých lidí. Jedinou výjimkou byla konzervá-torská dílna (dnes oddělení restaurování či od-dělení péče o novodobé fondy). Mladých absolventů středních a vysokých škol se za-měřením na knihovnictví se přijímalo málo, protože vedení knihovny v této době muselo upřednostňovat manželky soudruhů z ÚV KSČ a z Ministerstva kultury. Byla to nevědomá stvoření, většinou s obecnou školou, ale bez sklonů k intrikám a k zákeřnosti.
Moc stranické organizace a odborů byla značná, partaj mluvila do všeho a rozhodovala o všem.
Dost dlouho pro mne nebylo místo v některé kanceláři, tzv. buňky se ještě neinstalovaly, a tak jsem po druhém patře stěhoval svůj stolek po chodbách nebo jsem mohl sedět na místě některé nemocné kolegyně. Tenkrát mi to neva-dilo a vedení také ne. Byl jsem rád, že mohu pracovat na národní bibliografii.
A tak jsem se ocitl v jedné místnosti se starší dámou, která byla velmi krásná. Měla v sobě něco osobitého, netuctového, a proto dnes těžko vyjádřitelného. Chodila oblečená s nená-padnou elegancí, což při jejím platu a tehdejším (ne)výběru v obchodech nebylo vůbec jedno-duché (svršky z minula jí estébáci určitě zabavili). Pracovala velmi pilně, stále bušila do stroje a hodně kouřila.
Byla to paní Ludmila Clementisová, rozená Pátková, manželka Vlado Clementise, ministra zahraničních věcí po Janu Masarykovi a před-tím jeho náměstka, komunisty, kterého jeho soudruzi popravili pro vykonstruované obvině-ní z velezrady.
Paní Clementisová se narodila roku 1910 v Praze. Po ukončení čtyřletého nižšího gym-názia absolvovala dvouletou obchodní akade-mii a po přestěhování s rodinou na Slovensko ještě hudební a dramatickou akademii v Brati-slavě v  letech 1927–33. Zřejmě dokázala přesvědčit rodiče, aby ji nechali rozhodovat podle její vlastní volby – to tehdy nebylo zdaleka běžné.
A měla štěstí: byla přijata na operní scénu Národního divadla v Bratislavě. Nejprve do sboru, později jako sólistka. A v Bratislavě došlo k osudovému seznámení se vzdělaným kavárenským komunistou Vladem Clementisem. Stýkala se tu s literárním kroužkem moderny kolem Ladislava Novomeského, po letech a po návratu z vězení barda husákovské normalizace.
Po necelých dvou letech strávených bezdůvodně ve vězení a zřejmě po krátkodobém zaměstnání jako dělnice, se paní Clementisová ocitla v dnešní Národní knihovně. Pracovala zde od 1. května 1953. Dnes se neví, jestli na vyšší příkaz. Bylo to ale možné, protože později sem byli vyššími stranickými místy přiděleni dva bývalí političtí vězni, hlavně těžko stravitelný Vilém Nový, poválečný šéfredaktor Rudého práva , později A. Novotným povýšený

do funkce rektora Vysoké školy politické při ÚV KSČ (lidově přezdívané Sorbonna) a dr. Fran-tišek Novák.
Málo hovorná, uzavřenější paní Clementisová mi po pár dnech líčila, jak uctí významný den narození V.I. Lenina, a že se přihlásila k přípravě nástěnky k jeho výročí. Rychle se mi to, i když ještě zčásti nezkušenému zelenáči, rozleželo. Nepovažuje mne za nasazeného fízla? Přece s tím má zkušenosti z vězeňského prostředí, které muselo po dlouhá léta ovlivňovat její psychiku. Běžný občan tehdy o poměrech ve vězeních moc nevěděl a o zacházení s poli-tickými vězni teprve ne.
Brzy ale došlo k obratu a k rozptýlení mých obav. Paní Ludmila mi začala vyprávět o brati-slavském Národním divadle, kde se cítila šťastná. Také došlo k občasným zmínkám o je-jím dřívějším životě jako manželky náměstka a později ministra.
S úctou mi vyprávěla o Janu Masarykovi, ale to pouze, když v místnosti nebyl nikdo třetí. Často musela navštěvovat recepce a koktejly, poři-zovat si večerní róby atd. Přiznávala, že to bývala i nuda, a že vždy večerní šaty na noc vyvěšovala z okna, protože tehdy pro ni příliš páchly kouřem. “Vidíte, a teď sama tolik kouřím”, říkala mi s úsměvem. Došlo i k líčení hrůz náletů V 1 na Londýn s běžným stykem se smrtí na ulicích.
Později mi sama od sebe začala vyprávět o bu-díčcích v trestnici, jak jí bylo líto některých spoluvězeňkyň, a také mi na kusu papíru ukazovala, jak se tam musely skládat deky.
Paní Clementisová neměla v knihovně na růžích ustláno, to rozhodně ne. Přes svoji píli, zvyšování pracovní normy jmenného popisu a minimální návštěvy (snad pouze Ladislav Novomeský) si tu dost vytrpěla. Hned od prvé-ho dne jejího příchodu jí chodily okukovat místní drbny. Pozorování pokračovalo po celá léta na chodbách a jistě i mimo knihovnu, což jí muselo být hodně nepříjemné. S tím také souviselo donášení.
Příčinou pozorování ze strany některých jedin-ců byla zejména úprava pracovní doby pí Cle-mentisové, nutná z rodinných důvodů. Poprosila o prodloužení polední přestávky asi na 1,5 hodiny, což napracovávala až do večera. Žila totiž s pedantským starým tatínkem, kterému musela oběd nikoliv ohřívat, ale při-pravovat čerstvý. Tím pro ni začala série trápení – dobré soudružky jí stopovaly polední pauzu, místo aby se staraly samy o sebe, a také jim vadila píle pí Clementisové a zmíněné zvyšování norem. K tomu jistě přistupovaly i komplexy – ty paní vypadaly prostě úplně jinak a chovaly se jinak, než noblesní a elegantní paní Cle-mentisová.
Paní Clementisová odešla ze Státní knihovny 14.1.1964. Pak jsem ji už nikde nepotkával. Doslechl jsem se, že ji na zdraví dost uškodilo “omývání” obětí procesů v letech 1968–1969, a že se snad i léčila na nervovou chorobu. Není divu. Také kolovaly zvěsti, že po procesu obdržela od anonymního odesilatele kufr s hrůz-ným obsahem. Děti neměla, pouze vzdálené příbuzné, pokud vím.
Každá doba, každá vláda, demokratická i tota-litní, ovlivňuje společnost, osudy lidí a mění, popř. deformuje jejich charaktery. Pokusil jsem se přiblížit hlavně těm mladším z nás neradostnou a složitou atmosféru šedesátých let a jeden lidský osud jako memento. Zabraňme ze všech sil tomu, aby se něco podobného ještě někdy opakovalo!

Do předsálí Všeobecné studovny v Klementinu byla od 5.12.2003 umístěna výstava s názvem ODYSSEA, věnovaná omezeným možnostem mentálně postižených při soužití s okolním světem lidí. Společnost Duha zahájila touto výstavou v  Národní knihovně projekt, kterým chce upozornit na problematiku lidí s mentálním postižením. Putovní výstava oslovuje nejširší veřejnost – bez ohledu na věk, vzdělání či so-ciální postavení.
Název výstavy má evokovat starořecký mýtus o Odysseovi, který byl během své bájné plavby vystaven mnoha nebezpečím, strastem a překáž-kám. Také cesta lidí s mentálním postižením do běžného života je strastiplná, což si bohužel stále ještě málo uvědomujeme – a právě v tom by měl výstavní projekt napomoci.
Základem expozice je morální princip tolerance, k němuž se divák dostává cestou vizuální a myšlenkové konfrontace   “šťastného  a   bez-

problémového” života ve společnosti se všemi jeho civilizačními atributy s intimním a téměř izolovaným životem lidí postižených, jejichž snahy a touhy jsou přece stejné – jako je stejná jejich schopnost milovat jiné lidské bytosti...
Autorem výstavy je absolvent Akademie výtvarných umění v Praze Jan Paul (31.10. 1956), který se výtvarnému vyjádření dětí i do-spělých, tělesně a mentálně postižených, arteterapii a teampaintingu věnuje bezmála dvacet let (1984).
U Společnosti DUHA si tuto umělecky hodnotnou a sociálním dopadem nesmírně účinnou expozici může vyžádat kdokoli, kdo disponuje vhodným výstavním prostorem – tím mohou být např. místní a městské úřady, budovy nejrůznějších institucí, kulturní zařízení, školy, výstavní či festivalové pavilony, apod.

Kontakt:
Společnost DUHA  integrace osob s mentálním postižením
Českolipská 621, 190 00 Praha 9
tel./fax: 286 586 353, 286 592 971,
286 891 374.
email: duha@spolecnostduha.cz, www.spolecnostduha.cz