|
Oč jsou mé vzpomínky ve stáří méně přesné a “archivně”
nedotažené, o to bývají někdy nutkavější. Ne, že bych v nich tonul, ale žiji
sedmapadesát let s klementinskou knihovnicí a vyprovokovávány bývají
stejnými impulzy. Tím posledním byly dva články v Bulletinu plus 4/2003.
Kaňkovým o paní Clementisové a Františky Sokolové o Ladislavu Dvořákovi.
Paní Clementisová po celá svá klementinská léta působila s mou ženou ve
jmenném popisu Bibliografického katalogu – České knihy. S autorem článku
povětšině souhlasila. Postihla ovšem mnohé, co před novicem Kaňkou zůstalo
utajeno. Nezmínil se třeba o Brokovi. Psíka sebrali zároveň s Clementisem,
když ho po ránu venčil. Z estébácké péče se vrátil, když už i paní
Clementisová byla z kriminálu doma.
Po celý dlouhý čas nevěřila, že by mohli manžela – pravověrného komunistu,
jeho komunističtí druzi popravit. Uvěřila až tehdy, kdy dostala jeho snubní
prsten. Usilovně se snažila mu nepřitížit. “Zastávala důrazně stanovisko
KSČ”, napsal mi jako reakci na Kaňkovu vzpomínku kolega Karel Pech. V den
Leninova výročí instalovala vždy na katalogu oltářík, Leninovu fotografii
s rozsví-cenou svíčkou. V rámci výuky CO nás přísně učila nasazovat si
plynové masky. Bylo před ní nutno dát si pozor na jazyk. Chudinka paní Clementisová. Dáma každým coulem. Její životní příběh je jedním z výrazných
střípků pamětnické mozaiky na ty přidušené časy.
Ve vzpomínce Františky Sokolové na Ladislava Dvořáka, našeho milého souseda
ze Srbské ulice, jsme očekávali jiné než matné zmínky o tehdejším řediteli
Slovanské knihovny Josefu Strnadlovi. I když je tam konstatováno, že Strnadel přijal Dvořáka do knihovny po vy-hazovu z nakladatelství Horizont
“podobně jako řadu jiných ne dost dobře zapsaných”. Mezi těmi “jinými” byla
i autorka článku, rozená Patočková. Když se Strnadel o jejím přání uchytit
se v knihovně dozvěděl, mohla nastou-pit okamžitě.
Strnadel snad působil neprůbojně, ale byl to člověk statečný. Schopný
zabránit kádrovačce Blažkové v likvidaci Slovanské knihovny jako “pařeništi
nepřátelských živlů”. Za zločince Konvalinky stala se Slovanská knihovna
pou-hou expoziturou sovětské literatury. Strnadel ji svou houževnatostí
opětně rehabilitoval jako základnu světové slavistiky. I renomovaní vědci ze
Sovětského svazu v čele s profesorem Nikolským přicházeli sem jako do
Mekky, za literaturou u nich naprosto nedostupnou. |
Třeba za Gercenovým Kolokolem.
Vždyť ten je v kompletu mimo Slovanskou knihovnu už jen v knihovně Britského
muzea. A kdyby ho Str-nadel před tehdejšími kulturtrégry neutajil, dávno by
ho byli darovali některé sovětské delegaci.
U Strnadla jsem často pracovně posedával a hovořívali jsme přátelsky a bez
zábran. Jednou jsem se ho zeptal, není-li fúzovaný sociální demokrat. Pýřivě
odvětil, že nikoliv, že je komu-nistou odjakživa. Neznal jsem v Klementinu
druhého takového. Byl to slušný člověk. Nikomu vědomě neublížil, mnohým bez
halasu pomohl. Že vytkl básníku Dvořákovi špatnou docházku, to mu vskutku
odpustím. Vždyť vyžadovat pracovní kázeň musel, aby nevtiskl Blažkové do
ruky klacek na milovanou knihovnu. Rozhodně to nebyl on, kdo Dvořáka z
knihovny vyhnal. Nebyl jen schopen tomu zabránit. Určitě tím trpěl. Strnadlův kamínek v mé mozaice hraje všemi barvami. Černobílé kamínky totiž
žádné nejsou. Každý vnímá čas a lidi v něm ze svého prožitkového úhlu. Mojí
vzácné a milé kolegyni Sokolové utkvěla trapná a banální “ředitelská”
chvilka (a možná mnohé další, odjinud nezřetelné). Dvořák však podob-ných
musil v životě “na odstřel” utržit kupu a jeho osobnost byla nad ně
povznesena. Soudím tak z jednoho letmého potkání na našem chodníku. To už
dělal ve fabrice. “Na práci u mašiny jsem zvyklý, umím ji z totálajnzacu,”
povídal. “Co mě ničí – večer už nejsem schopen dát se do něčeho pořádného”.
V tvůrčím díle ho určitě Slovanská knihovna neomezovala. Ladislav Dvořák by
na tamní léta nevzpomínal ve zlém.
Též mi v kontextu tohoto přemítání výrazně blikotá i kamínek Viléma Závady.
V příštím roce by mu bylo sto let. Byl tak hodný, tichý a slušný, až se dal
režimem zneužít. Klementinu řediteloval podvakrát. Definitivně odešel, když
zjistil, že zlu zvenčí již ani on nedokáže čelit. Svými podpisy na
vyhazovech nechtěl být spoluzodpověden.
Odhodlá-li se Národní knihovna uspořádat mu jubilejní výstavu, mohl by to
být pokus o postižení celé té obludnosti nedávných časů přes zobrazení
životního osudu jedné význačné osobnosti. Spjaté s Klementinem, jako málokdo
druhý.
I když vím, jako každý z nás, že pro generaci naše časy nezaživší se to může
podařit jen měrou nepatrnou. Rozhodně však účinněji, než přes učebnici
dějepisu. |
