To do země nepatří
Ludvík Vaculík

Počítač nemám, ale nic mi nebrání přijmout ho. Jenže si chci udržet raději svůj styl myšlení, práce a života. A mám jedno ponaučení. Na začátku tohoto desetiletí dal jsem si cosi zapsat na disketu, na konci desetiletí se to nedalo na novějších přístrojích vyvolat. Tuto úmyslnou lotrovinu já si příště nenechám líbit. Toto píšu proto na psacím stroji Zeta z roku 1953. Mám strach z vývoje společnosti poháněného technikou, jež se vyvíjí rychleji než lidský duch. Jako kluk mohl jsem si kolo opřít o měšťanku a po vyučování jsem je tam našel. Od té doby se lidé zkazili. S morálkou zlodějů kol kradou dneska uran. Dnešní zbraně v rukou Zimbabwanů zničily dřívější “divošskou” kulturu, která stačila mravně řídit oštěp. Do těch krajů světa nemělo se nikdy vstupovat, což já jsem si myslel už ve svých čtrnácti letech, tak jsem byl vepředu. Jako náš staříček, který před válkou řekl o chemických hnojivech “to do země nepatří”, tak byl vepředu. Lidská inteligence má i svůj instinkt, jenž předbíhá popisné poznání. Angličtí luddisté, kteří na začátku průmyslové revoluce rozbíjeli stroje, vlastně neuměle formulovali žádost o vyřešení otázky, jež trvá a zatím byla vždy řešena špatně. Pořád je pravda, že postavit stroj, který vyřadí polovičku lidí z práce je čin humánně zlý. Na ty zbídačelé a zlumpačené pak ti zbylí stejně musejí dělat, což ty - Rado Evropy, nebereš na vědomí, proto tě nechci. Jó, kdyby se ty počítače a ten internet daly udržet ve funkci rychlého spojení a čerpání informací z rozptýlených knihoven, to se sem úplně hodí, byly by užitečné jako mikroskop ve službě oku, jímž se nedá vyloupit banka. Jenže výrobci a provozovatelé obsluhují záporně vybrané lidi škodlivými zábavami a možnostmi. Takže sbohem. Technika předbíhající morálku lidí dokonce i sráží z úrovně už dosažené. Internet rozmnožuje kontakty, ale hubí vztahy. Například ke psaní normálního dopisu je třeba krom věcného důvodu i duševní chuti, citového náboje, dopis je tvorba i milieu, technický úkon. Vše masové a snadné tlačí úroveň dolů. Proto mě počítačový vir baví. Ale už asi nezažiju rozpad té mezinárodní sítě, v níž může každý každého obtěžovat nevyžádaným lejnem. Rád si představuju, jak jednou naši planetu oběhne tak silný výboj, že smaže vše, co není v kameni, v kovu nebo na dobře ošetřovaném papíře. To říkám kvůli Národní knihovně, protože jsem viděl, jak knihy ošetřují. A spustí-li přitom ten elektrický nebo magnetický výboj všechny spouště, bude nám jasné proč. Renčín má jednu pěknou kresbu. Chlap sedí u computeru a z tiskárny mu leze papír s klínovým písmem.

(Ze semináře Soužití knihy a internetu.)

Zajíc nebo hovězí
alias
Heski ceski
Pavel Hajný

Vážené dámy a pánové,
přiznám hned na začátku a bez mučení, že jsem příznivcem Internetu. Na druhé straně jsem autor a vyslala mne sem Obec spisovatelů. Měl bych proto ve svém poněkud chmurném příspěvku alespoň zčásti hájit i její zájmy.
Je pro to důvod. Padne tu jistě řada argumentů o tom, v čem Internet knize konkuruje nebo dokonce škodí. Od zaplevelení češtiny mnoha anglicismy i jejich někdy neuvěřitelnými českými patvary (zasejvovat namísto uložit apod.), až po úvahy na téma, zda mají knihy tváří v tvář Internetu vůbec šanci přežít. Tím nemyslím nějaké katastrofální snížení prodeje tištěných knih jenom proto, že by se jejich obsah šířil na Internetu. Ale každý, kdo to jednou zkusil ví, jak špatně se celá knížka na Internetu čte, stejně si ji nakonec nějakým způsobem stáhne na pevný disk a v nejhorším si ji přečte tištěnou. Myslím spíš na to, jaký vliv může mít Internet už na samotnou autorskou profesi a ještě více na její, dnes třeba teprve začínající perspektivní adepty. Nejvíce může zapůsobit enormně nízkou vstupní laťkou pro eventuální zveřejnění vlastních literárních pokusů, protože ta je prakticky úplně na zemi. Cokoliv jste napsali a chcete zveřejnit na Internet, z počítače přesunete a dílo je na světě. Samozřejmě nemám na mysli vyslovené grafomany, těm ztráta kontaktu s  živým redaktorem asi nevadí, ale konec konců i ti jsou tak připraveni o určitou míru zkušenosti. Ta zázračně snadná možnost předvedení se světu je ovšem zrádná i pro skutečného autora, který se rozhodne, že na Internetu publikovat bude. Odpadá pro něho tak potřebný proces postupných a dejme tomu i potupných verzí, přes které jeho dílo projde a teprve ta poslední bývá ta nejlepší. A tak to, co bych po sobě ráno ještě opravil nebo několik dní zlepšoval, mohu přímo o půlnoci, mám-li na to náturu, vystavit na svou webovou stránku. Mimochodem, všimněte si i toho dnes už vžitého termínu - totiž “vystavit na Internetu”. Jistě ne náhodou se to slovo používalo, ještě než přišel Internet, ve spojení “vystavit na odiv”. Inu - nomen omen.
Takový nedočkavý zploditel nové myšlenky nebo rozčilené reakce na článek v novinách, ale i vážně míněné povídky (a nedej bože románu), vystaví tedy svoji práci jediným kliknutím myši na odiv světu. A bohužel už existuje i řada profesionálních stránek, které to umožní i těm - jak technicky, tak literárně - méně zdatným. Obsah, styl, slovosled, ale často i měkká a tvrdá “i y” jdou stranou.
Technika tady předběhla vkus, vnější svoboda vnitřní disciplínu. Vydavatelem sám sobě se tak stanete až příliš snadno a rychle. A když vám to náhodou i dojde - žádná hrůza. Prostě své dílo zase stáhnete zpět, přes noc anebo přes neděli je opravíte a “šoupnete” to tam znovu. Jako chleba do pece. Ne, to je příliš důstojný příměr. Jako housku na krám.
Já vím, že seriózní autoři to nedělají. A že podobně nepečlivých, myšlenek prostých, skoro “instantních” knih dnes vychází habaděj i tiskem. Ale o to hůře: cítíte, jak se tím rozmělňuje celá profese?
Je toho víc, co varuje. Asi každý už se přinejmenším podíval na tak zvaný chat (čteno “čet”) - skupinovou online diskusi na webu. Na celém světě se v ní píše určitým slangem, chytrou náhradou dlouhých slov náznaky, vtipnými zkratkami. Jenomže česká mládež jakoby byla skoro geniální v tom, vybrat si spíše nežli to chytré radši to stupidnější. A hlavně schválnější. Žerty stranou, některým z nich už možná časem ani nedojde, že slovo “gdyš” má na začátku “k” a na konci “ž”.
Ale to jsem si už dovolil hodně, protože v tom je přece ta krása absolutní svobody, tedy i svobody antiglobalistů a sprejerů.
Mimochodem, když už jsme u toho sprejerství, víte, jak ti si říkají? “Writers” anebo “writeři”. A ti, co se nechtějí zahazovat s angličtinou zcela vlastenecky “vriteři”.
Je možná i chat na webu dílem aneb jak sprejeři říkají “písem” (zřejmě z anglického piece) na půdě literatury, kterou tak tito “četaři” poznamenají svojí údajnou svobodou, ale ve skutečnosti jenom prázdnou schválností? A nakazí jí i příští čtenáře?
Nesmějme se. Říká se, co je psáno, to je dáno, a i tento druh domluvy je, marná sláva, psaným projevem. A na rozdíl od jiné pohromy přirozené lidské komunikace, totiž “esemesek”, zůstává navíc uchován na serverech a přístup k němu má i veřejnost. Ostatně, vsadil bych

se že někde na světě už vyšel první román odehrávající se z větší části na “četu”. Pokud ne, určitě už jej někdo píše.
Existuje tedy vůbec něco, čím může Internet dnešnímu stavu knihy a jazyka i prospět? Určitě ano. I když pomineme notoricky známý a všemi přijatý přínos informační, ba přímo encyklopedický. Naděje je právě v oblasti, kterou mu jindy vyčítáme, totiž v tak lehké a tak široké dostupnosti.
Uvedu příklad. Už léta sbírám a na lístečky ukládám tisíce prohřešků proti našemu jazyku. Tu z repertoáru našich politiků, tu novinářů, tu tak zvaných překladatelů krásné literatury, o trapných sepisovatelích dialogů pro televizní dubbing, kteří si pak za to dokonce udělují sami i ceny, ani nemluvě. A protože jsem zjistil, že nejsem sám, a takových tichých zoufalců je mnohem víc, vždycky jsem myslel, že jen co bude čas, dáme je dohromady, z počítače je na vlastní tj. minimální náklady vytisknu a rozešlu na všechna klíčová místa, úřady i redakce, aby se tam laskavě chytili za hlavu. Jenomže, copak je tam bude - v době Internetu - vůbec někdo číst? Ta pochyba je správná. Ale je v ní i šance.
Můj syn už dnes třeba nesáhne po jízdním řádu ani po kulturním zpravodaji, i když je má po ruce. Namísto toho se připojí na Internet. A tak je tomu i ve všech dnes už touto kulturou ovládaných médiích či nakladatelstvích, v redakcích novin a časopisů, kde jako po první funkci vhodné ke zrušení, má-li se ušetřit, sáhnou vždy po korektorovi, protože na chyby přece mají v počítači “spell checker”. Takový novinář nebo politik, ale i autor v rozpacích potřebuje, aby i v půl třetí v noci, kdy všichni, jichž by se jinak zeptal, zaručeně spí, prostě jen sáhl na Internet a našel chybu.
A tudy se ubírá i moje naděje. Že tam, na všemi vzývané ale málokým pochopené “Síti sítí” bude jakási Strážná věž. Možná se bude jmenovat hodně troufale “Pevnost i chrám”, možná přitrouble, ale vstřícně anglicky “Check Czech”. A možná jenom “Hezky česky”. Ale bude tam vše: snadno přístupný vyhledávač správných tvarů i stejný, obrácený, těch nesprávných, konečně jednou opravdu přehledný seznam předložkových vazeb, a samozřejmě i něco jako kabinet doktora Calighiariho - sbírka největších hrůz, jakých jsme se v češtině dočkali, včetně adresného uvedení pramenů. Vůbec nepochybuji o tom, že lidé, kterým není jejich jazyk lhostejný, tam budou posílat e-mailem další a další, abychom je vystavili na pranýř. Na pranýři jim už bude málo co platný třeba i obvyklý argument, že takto to přece říká i pan Dyba nebo pan Železný.
Protože to bude autorita Internetu, která konečně odhalí, že třeba “být o něčem” je bezhlavě převzatý a módně šířený blábol ze znásilněného anglického “what is it about”, a že se to dá říct dobře česky nejméně šesti a rozhodně lepšími způsoby.
A pak, dovolte mně tu vizi, se náhle nad sebou zamyslí i jedni z největších hříšníků, sportovní komentátoři, jejichž výroků tam bude možná vůbec nejvíce. Než zase řeknou “na čele pelotonu”, najdou si tam, že správně česky je “v čele”. Nebo že v Lidovkách přestanou konečně používat federální “více jak” (ze slovenského “viacej ako”), máme li poctivé české “více než”.
Možná skončí právě jen díky Internetu i oblíbené “Na vině jsou lékaři”, namísto správného “vinu mají lékaři”, ale i “vina je na lékařích”, anebo “zavinili to lékaři”, protože čeština má opravdu pokaždé tolik správných možností. Jen je jí to málo co platné: naši malí, ale vlivní jazykoví desperádové, ať už ve vládě nebo v médiích, si jako vždy vyberou spolehlivě tu nesprávnou. Aneb - jak říkala moje maminka - protože na víně je v češtině leda zajíc nebo hovězí.
Myslíte, že je to předem prohraný boj? Já myslím, že ne. Že máme naději. A že právě Internet může sehrát, a to i vůči dalším uměleckým oborům, namísto role konkurenční i roli pozitivní. Ze srdce bych si to za všechny, i za ty, kteří už Internetu propadli, i za ty, co mu zatím ještě nemohou přijít na jméno, přál.
Už jsem proto na webu zaregistroval pro jistotu i doménu www. Heski.Ceski. cz. Obojí s měkkým “i”. Protože doménu “hezky. cesky.cz” s ypsilony už někdo, možná i na kšeft, zablokoval. Ale to je už zase docela jiná kapitola.