Znamení se dávalo každodenně s výjimkou doby od asi poloviny července až do poloviny srpna roku 1866, kdy se k Praze blížila pruská vojska a ředitel hvězdárny, Josef Georg Böhm, se obával, že by polední znamení mohli Prusové pochopit jako nějaký signál pro Rakušany. Znamení bylo obnoveno teprve po obsazení Prahy Prusy a po podepsání příměří. Nějaký čas bylo asi poledne signalizováno optickým telegrafem pro železnici, ale podle dopisu z 1. srpna 1873 tento způsob skončil, protože dráha dostávala polední znamení z Vídně elektrickým telegrafem.
Od roku 1891 bylo na náklad pražské obce oznamováno poledne výstřelem z děla na baště č. XIX městského opevnění (na Mariánských hradbách, pak také na Opyši). Polední výstřel byl několikrát zrušen (např. v době vojenského napětí kolem počátku první světové války, a to od 26. července 1914, a zůstalo pouze při mávání praporem) a opět obnoven, naposledy zazněl 15. února 1926.

Před 1. kanonýrem je vidět špička Hanavské-
ho pavilonu.

Používaný prapor měl zemské barvy - červenou a bílou - jak o tom výslovně píše ředitel Böhm, když oznamuje na místodržitelství zastavení poledního znamení kvůli Prusům. V době, kdy byl ředitelem prof. Ladislaus Weinek (od 1883), byl prapor nahrazen černožlutým. Na konci 1. světové války mával zřízenec praporem bílým a pak byl užíván opět prapor červenobílý. Velikost praporů byla změřena podle fotografií. O barvě a velikosti praporů za Adama Bittnera se zatím nenašly záznamy.
Středoevropský čas platil v našich zemích podle nařízení vlády ve Vídni od 1. října 1891, ale pražské polední znamení se až do 1. ledna 1912 dávalo podle středního místního pražského času, který jde o 2 minuty 20 sekund později než středoevropský čas na 15 poledníku. Vzhledem k tomu, že přesný čas z Klementina byl od roku 1925 vysílán rozhlasem, polední znamení praporem ztrácelo na významu a bylo v červenci 1928 zastaveno. Z hvězdárny bylo vysláno také jedno půlnoční znamení, a to při změně letopočtu ze Silvestra 1899 na Nový rok 1900; toto znamení doprovázel výstřel z děla.
Po pražském poledním znamení zbylo několik fotografií, osmerkový sešitek s denními záznamy o provedeném znamení, záznam o praporech v inventáři hvězdárny z  roku 1844 (oba dokumenty jsou v Archivu AV ČR, ve fondu "Státní hvězdárna"), dokumentární filmový snímek z roku asi 1928 a zázrakem zachované okno, hák na ochozu a skoba pro kladku. Díky tomu v restaurované a zpřístupněné Astronomické věži Klementina možná zažijeme obnovené polední znamení - tentokrát spíš jako turistickou atrakci.

Dokumenty citované v textu, osmerkový sešitek s denními záznamy o provedeném znamení, záznam o praporech v inventáři z roku 1844 atd., pocházejí z archivu hvězdárny (Alena Šlechtová: Státní hvězdárna. Inventář archivního fondu, Ústřední archiv Československé akademie věd, Praha 1981).