To ještě netušili, jaký význam bude mít nález pro rekonstrukci způsobu předávání poledního znamení z Klementina, znamení, které ve své době rozeznívalo v poledne zvony pražských kostelů a věží. Způsob Bittnerova poledního znamení se vyjasnil teprve po řadě úvah a dohadů, jichž se účastnili autor tohoto článku, za restaurátory Břetislav Horák, zástupce
R-projekt 07, tj. generálního projektanta, a za pracovníky Odboru provozu a investic Národní knihovny paní Naděžda Popracová a Ing. Pavel Macenauer.
Podle rozměrů jde zřejmě o okno, které bylo za Bittnera používáno pro vytahování návěstního praporu. Původně bylo osazeno v jiho západ-ním rohovém okně vedoucím na ochoz věže, kde se v zábradlí dodnes zachovalo rameno s  hákem, patrně pro stejný účel. Údaje ze starých zápisů a to, co se na věži dodnes zachovalo, všechno konečně začalo do sebe zapadat. Posuďte sami:
Svislý pohyb praporu by na Astronomické věži byl obtížný, a navíc by prapor byl špatně vidět. Praktičtější v obou ohledech se ukazuje pohyb vodorovný, prapor pak může viset rozvinutý a může být i dál od věže. Věžník na Staroměstské radnici musel dobře vidět na pohyby praporu, když podle nich měl dát začít zvonit jako první mezi všemi věžníky a zvoníky pražských kostelů. Hák nad zábradlím ochozu je ovšem při pohledu z radniční věže zakrytý, a

tak zde musel být nějaký způsob, jak prapor dostat dál do prostoru, aby nezůstal schovaný za zdí posledního patra klementinské věže. Řešení problému představuje asi čtyřmetrová tyč, která se dala z ochozu vodorovně vysunout. Její střed obepínala objímka s očkem a za něj tyč visela na háku nad zábradlím tak, že se kolem něj mohla otáčet. Když se jeden konec tyče upevnil na zdi ochozu, druhý konec se dostal právě do osy výklopného okna, a to do takové vzdálenosti od věže, že už nebyl zakryt. Uvnitř prostoru věže směřuje osa jihozápadního okna na silnou kovanou skobu v protější zdi, jejíž funkce se ukázala teprve teď: Přes kladku na vnějším konci tyče a kladku na této skobě mohlo být napnuto vodorovně lano, tam a zpátky, se spojenými konci. Lano v tomto uspořádání volně prochází otevřeným výklopným oknem.
Původní polední znamení za Bittnera tedy mohlo probíhat takto: Zřízenec asi čtvrthodinu před polednem otevřel výklopné jihozápadní okno, protáhl lano ven, vyšel na ochoz, přehodil lano přes kladku na konci tyče, tyč otočil ven a její druhý konec upevnil do kování ve zdi. Vrátil se do věže, ve vnitřním prostoru upevnil velký prapor na napnuté lano (tam i zpátky vedlo asi ve výši očí) a vytáhl jej ven. Na druhou část lana upevnil malý prapor, a asi minutu před polednem prapory vyměnil - táhl-li za lano, velký prapor se oknem protáhl dovnitř a malý prapor vyjel ven. Míjely se na polovině cesty, asi 1 - 2 metry od jihozápadního okna, ještě uvnitř prostoru věže. Zřízenec velký prapor odepnul, a s pohledem na kyvadlové hodiny (bývaly na zdi vpravo od jihozápadního okna) v poslední sekundě před dvanáctou hodinou rychle vtáhl malý prapor dovnitř. Prapor odepnul, na ochozu uvolnil tyč, sundal lano z kladky a prohodil oknem dovnitř věže, zavřel výklopné okno a uvnitř vše uklidil. Je zřejmé, že šlo o poměrně náročný úkon, zejména za špatného počasí.
V pozdější době bylo dáváno znamení jednodušeji pomocí jediného praporu, který zřízenec vztyčil asi dvě minuty před polednem v severovýchodním rohu ochozu. Minutu před polednem prapor vyňal z držáku, opřel vodorovně o zábradlí ochozu a v poslední sekundě před 12 hodinou jím mávnul směrem dolů. Čas kontroloval pohledem na kyvadlové hodiny skrz severovýchodní okno; v pozdějších letech si zřízenec seřídil kapesní chronometr podle kyvadlových hodin dole ve věži, přinesl jej s sebou na ochoz a pověsil na zeď věže.