Má “Univerzitka”
Augustin Skýpala

Jejím nádvořím jsem poprvé procházel v září 1937, kdy jsem jako sedmnáctiletý kluk přijel s tatínkem, italským legionářem, na pohřeb T.G. Masaryka. Jeli jsme osobáčkem z Valašského Meziříčí celou noc, v Praze bylo chladné ráno, dlouho jsme stáli na přeplněném Křížovnickém náměstí a čekali na zvolna přicházející smuteční průvod. Tenkrát jsem ještě téměř nic nevěděl o Klementinu, o depozitářích vzácných knih ze zrušených klášterů, o fondech z Karolina a dalších pokladech zde uložených. Ani jsem si nepovšiml známé sochy studentského bojovníka, vtipálky označované za pátého ze Tří mušketýrů.
Přejde humor, ale přejdou i zlé časy. Přešly i ty protektorátní, otevřely se vysoké školy a novým duchem i ruchem ožily i budovy Karolina a Klementina. Ve velké posluchárně Filozofické fakulty UK na tehdejším Náměstí Rudoarmějců, nyní Palachově, přednášel Jan Patočka zvolna a zamyšleně Platóna, o patro výš v obláčku cigaretového dýmu okouzloval své posluchačky i posluchače Václav Černý svými semináři francouzské literatury. Žádná skripta, nikde nic nebylo k  sehnání, v klementinské “Univerzitce” jsme trávili při jogurtu a rohlíku celé hodiny.
Koncem roku 1946 mi přišla z této pohostinné budovy u pátého mušketýra přímo spása. Po zkráceném povinném vojenském výcviku a nepovinné ženitbě v nuzných poměrech jsem hledal zaměstnání. Kamarád Drahomír Šajtar z Ostravy mne poslal k našemu lidumilnému krajanovi, básníku Vilému Závadovi, který tehdy úřadoval v Univerzitní knihovně snad jako ředitel, dodnes nevím. Ctili jsme dílo,

Augustin Skýpala (vpravo) na setkání básníků v Bítově (1999) s Ivanem Slavíkem.

ne funkce. Halas a Nezval byli tenkrát sekčními šéfy na ministerstvu.
Básník Sirény, Cesty pěšky a Hradní věže mne přijal neobyčejně vlídně. Vypadal ve svém tmavém oblečení mírně zakulaceně jako pan páter v jedné moravské vísce. “Když máte rád literaturu a píšete poezii, tak zavoláme do některého nakladatelství”.
… Trnul jsem kam. Zavolal nejdřív do Svo-body Jiřímu Taufrovi. Už tam měl všechno obsazeno. Poděkoval a vytočil číslo šéfa nakladatelství Melantrich doktora Josefa Trägera, divadelního a literárního kritika. Ano, potřeboval by textaře, záložkáře do propagace, ale pokud jde o plat, může počítat jen s minimem…
To bylo přesně pro mne. Prožil jsem pak šťastných a vzrušivých 18 měsíců v naklada-telském domě Melantricha na Smíchově, po-znal skvělé autory, učil se a učil.
Žel, přišel Únor, řečený Vítězný a vše se změnilo…

Augustin (Gustav) Skýpala, narozen 22. listopadu 1920 na Valašsku v obci Jarcová, dětství a mládí prožil v Oznici na samotě Nivka, odkud docházel do měšťanky a později do státní odborné školy pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí. Zájem o literaturu a výtvarné umění ho přivedl do meziříčské Mladé scény, kterou v roce 1940 založili známí divadelníci Alfréd a Emil Radokové.
Své první verše publikoval na počátku protektorátních let inspirován Čapkovým překladem antologie Francouzské poezie nové doby, básnickými sbírkami Vítězslava Nezvala, Jaroslava Seiferta a Vladimíra Holana.
Po osvobození republiky odjel natrvalo do Prahy. Navštěvoval přednášky a semináře Václava Černého a Jana Patočky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, od roku 1946 pracoval v nakladatelstvích Melantrich, Svoboda, Orbis a Panorama jako tiskový redaktor, posléze odbytový referent a v době tzv. normalizace byl odsunut na úsek pohlednicového merkantilu. V těch letech publikoval pod svým jménem verše pro děti a průvodní texty k vlastivědným fotosouborům (Beskydy, Šumava, Jižní Čechy, Západočeské lázně, Vysoké Tatry aj.)
Jako soukromý tisk vyšla sbírka veršů z let 1939–1945 “Konec sezony s jojem”, v nakladatelství Svoboda vyšly verše k obrázkům Bohumila Štěpána “Veselý rok”, které vydalo později také nakladatelství Globus Verlag ve Vídni pod názvem 

Básník Augustin Skýpala (vlevo) se spisovatelem Zdeňkem Janíkem v Lyře Pragensis, rok 1998.

Ze sbírky
Podzim s Diogenem
Praha, Svoboda, 1969

α

γ

Svou hlavu jako pána
a své tělo jako otroka
Postrádat můžeš stín i sud

ε

ζ

η

θ

Žalovali že příliš mluvil
žalovali že příliš mlčel
že psal jen po zdech
kam chodíme všichni
a že je citován
aniž zanechal jedinou knihu