|
Městská knihovna v Plzni slaví v tomto roce 125 let svého
trvání. V lednu 1876 se obecní zastupitelstvo města rozhodlo zřídit veřejnou
obecní knihovnu, předchůdkyni dnešní Kni-hovny města Plzně. Bylo na co
navazovat – na Plzeňsku existuje nemalá tradice, dokládající vztah k
tištěnému slovu.Ve druhé polovině 15. století byla zde vytištěna první česká
kniha, Kronika trojánská. Existují záznamy konšel-ských protokolů,
dokládající, že město mělo už na počátku 17. století obecní knihovnu.
Záznamy ještě starší – ze století 15. pak svědčí o knihovnách některých
plzeňských měšťanů. Vůbec už nelze pominout Českou čtenářskou společnost,
založenou 1818 Antonínem Jaro-slavem Puchmajerem v nedalekých Radnicích. Ta
svoji činnost vyvíjela celkem 127 let, aby se poté proměnila v ochotnický
spolek, který funguje dodnes. Podle jejího vzoru vznikaly v dalších obcích
na Plzeňsku – tu s větším, tu s menším zdarem – obdobné společnosti a knihovny.
V dobách obrozeneckých sem patří i jméno v Plzni působícího buditele Josefa
Vojtěcha Sedláčka a jeho výzva k zakládání čtenářských společností, kterou
roku 1818 otiskly Krame-riusovy c.k. vlastenecké noviny. V jeho stopách
pokračuje prof. Josef František Smetana, který rovněž zakládá české knihovny
a v polovině 19. století čtenářskou společnost v Plzni. Je zde i tradice
knihoven spolkových, k jejichž nebývalému rozkvětu dochází přede-vším po pádu Bachova absolutismu. Ve 30. a 40. letech 19. století jsou to školní a
soukro-mé knihovny, které plní osvětovou a vzdělá-vací úlohu.
Jedním z prvních spolků, který se věnoval této činnosti, byla Slovanská
lípa, sdružení s vý-raznou aktivitou. Založili vlastní list Posel ode Mže,
pořádali kulturní akce, hráli divadlo. Výnos věnovali na vybudování
knihovny.
Akademický spolek Radbuza se zpočátku zabýval činností podpůrnou, ale i on
záhy do své osvětové práce zahrnul zakládání kni-hoven v okolí Plzně. Mezi
jednotlivými obcemi putoval tehdy výměnný soubor knih, který Radbuza dávala
k dispozici obcím tak dlouho, dokud se nerozhodly si vybudovat knihovnu
vlastní, obecní. Poté jim obvykle do začátku věnovala určitou finanční
částku na nákup knih. Od roku 1875 do roku 1909 založil tento spolek celkem
86 knihoven.
Byla zde i řada knihkupců, kteří zřizují sou-kromé půjčovny knih, (v roce
1933 jeden z nich dokonce vlastní pojízdnou půjčovnu knih) a dvě muzea s
bohatými knihovnami.
|
V předměstích
vznikají dílčí knihovny, které jsou postupně začleňovány do knihovny
městské. Z podnětu spolku Radbuza je zřízena lidová čítárna, která je k ní
rovněž přičleněna. Od roku 1916 ji společně s knihovnou řídí kuratorium,
jehož členem je i prof. Karel Klostermann, městský rada a spisovatel.
Ne vždycky je však knihovně čas i člověk nakloněn. Např. v roce 1924
finanční komise snižuje rozpočet knihovny o bezmála 53 000 Kč, práce
knihovníků je podceňována, stejně jako význam knihoven. V roce 1936 zjišťuje
správa knihovny značný úbytek výpůjček. Za jednu z příčin označuje
rozmnožení soukro-mých knihkupeckých půjčoven, které se snaží vyhovět
(cituji): “prosté primitivní choutce četných čtenářů, vyhledávajících v
četbě ponejvíce jen mělkou zábavu a senzaci…“
První a druhá světová válka poznamenaly práci této kulturní instituce.
Literatura, která se však v těchto letech půjčuje, dokládá zvýšený zájem o
spisovatele vpravdě národní: Jirásek, Klo-stermann, Světlá, Baar.
Po skončení II. světové války se činnost knihovny opět prudce rozvíjí. V
jejím čele stojí přední představitelé plzeňské kultury: básník, literární a
divadelní kritik Bohumil Polan, spisovatel Miloslav Nohejl, básník Josef
Hrubý. Knihovna organizuje besedy se čtenáři, otevírá se Polanova síň, kde
se konají křty nových knížek, přednášky, výstavy. V posled-ním desetiletí
spolupracuje knihovna se Stře-diskem západočeských spisovatelů a ASON klubem,
v němž se sdružují mladí, začínající autoři. Vzniká Klub přátel knižní
kultury.
V současnosti městská knihovna v Plzni obhospodařuje bezmála půl milionu
knižních jednotek, 6 500 CD, desek a kazet, má video-záznamy pro výuku na
školách, časopisy. Během roku se uskuteční více než milion výpůjček. Má 11
poboček v předměstských čtvrtích a bibliobus pro cesty za čtenáři do obcí
vzdálených. To vše se stačilo za těch 125 let vybudovat, ačkoli ne vždy šlo
o léta tučná. Knihovna se i vícekrát stěhovala, naštěstí vždycky do prostor
lepších, prostor-nějších, lépe provozu vyhovujících. Několikrát byl změněn
správce a název, nic se naštěstí neměnilo na účelu zřízení knihovny, daném v samých počátcích. Je stále týž: být blahodár-ným a vzdělávacím ústavem,
zřízeným ku pro-spěchu všech.
Ať to platí i pro příštích alespoň 125 let. |
