|
Milá a vážená Národní knihovno,
děkuju za vlídnou pohostinnost!
Mám Ti napsat něco na památku – ale co?
Nejlepší by ovšem bylo, kdybych měla z čeho vyjít – kdybych ve Tvých zdech
prožila fatální setkání, strhující příběh, anebo aspoň dostala nápad na
román. Bohužel, nestalo se. Jsem Tvůj naprosto fádní návštěvník a zápletky
se v naší společné historii nedohledám. Tedy prosím, vezmi zavděk aspoň
tímto přiznáním:
Ke knihovnám vůbec (a k tak velkým, jako jsi Ty, samozřejmě více!) mě váže
vztah, jemuž Britové říkají hate – love. Láska s ostnem ne-návisti, nenávist
skrz naskrz prosáklá láskou. Co může cítit spisovatel, když Vás vidí,
knihovny? Padá na nás inflační marnost – marnost nad marnost a nic než
marnost – protože tváří v tvář těm myriádám svazků se všechna naše snaha
mění v dávno odloženou školní písanku. Neučteme z nich do nejdelší
smrti ani zlomek – tak proč k té ve-lehoře něco přidávat?
Nebyl by lepší nějaký přírodní zákon, který by texty ihned po přečtení anihiloval?
Stránka
|
za stránkou by nám mizela z očí v rytmu čtení jako
žíznivě hltaná voda ze sklenky. Dočetli bychom – a opět by nastalo čistotné
vesmírné ticho. Čtení by bylo nevratné jako zázrak. Přečtený text by mizel
navždy – never more! S jakou posvátnou vášnivostí bychom četli, s jakou
patetickou vášní bychom psali! Ani žádný darmý odpad bychom nezanechá-vali –
žádný balast, žvásty, omílání, plagování – a ovšem, žádné knihovny!
Ale protože takového přírodního zákona nebylo a není, nezbývá nám, než s
vděčností a láskou přijmout Vaši péči, aby ta trocha naší marnosti byla
zachována paměti světa. Věřit, že díky Vám si nás v té prahoře knih i po
stov-kách let někdo najde – a zemřít plni infantilní pýchy, že jsme Vámi byli
katalogizováni.
Díky i za to, milá knihovno. A přidávám několik malých textů: jistě Ti
neujde, že i ony jsou notně protispisovatelské.
Tvé oddané katalogové heslo
FISCHEROVÁ, Daniela
|
|
|
Spisovatelství:
jako jít po náledí
v moc křiklavých šatech —
Spisovatelství je pohyb
přesně opačný k pohybu
stvořitelskému: ne “Slovo
bylo učiněno tělem”,
ale “tělo Slovem znovu
učiněno jest”.
A Slovo bylo učiněno tělem.
Z nevýslovného pak učiněna
duše a zpěv. BIOGRAFIE Spisovatelka a dramatička Daniela Fische-rová (narozena
13.2.1948 v Praze) absolvo-vala v roce 1971 studium scenáristiky a
dra-maturgie na pražské FAMU; od roku 1972 působila ve Filmovém studiu
Barrandov, v letech 1973 –74 jako odpovědná redaktorka nakladatelství Orbis
a poté ve svobodném povolání. Je členkou výboru Českého centra Mezinárodního
PEN klubu. Vyučuje obor Tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa
Škvoreckého, jako pedagožka působila externě na DAMU. Od poloviny 70. let se
vě-nuje básnické a prozaické tvorbě pro děti (jmenujme alespoň Povídání
s liškou, 1978; |
O rezaté veverce, 1982; Lenka a Nelka neboli Aha, 1994;
Jiskra ve sněhu, 1999 a další).
Jako dramatička se v roce 1979 představila hrou Hodina
mezi psem a vlkem, řešící ve fiktivním procesu s básníkem Françoisem
Villonem nadčasový konflikt umělce a spo-lečnosti (pro alegorické paralely
s dobovou realitou byla hra po čtyřech reprízách zakázána a autorčina díla
se po sedm let nesměla provozovat). Jinotajný kontext měly i pozdější hry (Princezna T. ,1986 a Báj, 1987; Pták Ohnivák, 1999; Náhlé
neštěstí, 1993). Daniela Fischerová je autorkou řady
rozhlasových her (Čeho se bojí mistr, 1978; Zapřený Albert aneb Příběh o
žalu a lži, 1989; Neděle, 1991; Velká vteřina, knižně 1997; Andělský smích,
1994), scénářů krátkých, animovaných i celovečerních filmů (Neúplné
zatmění, 1982; Vlčí bouda, 1986 [s Věrou Chytilovou]), spoluautorkou
vědecko -populární publikace (Hvězdy a osudy, 1993), učebnice
(Občanská výchova pro 6. – 9. roč-ník, 1993); povídek (Prst,
který se nikdy nedotkne, 1995; Duhová jiskra, 1998) a kni-hy
aforismů (Přísudek v této větě je podmět, 1996). Za svoji
divadelní a rozhlasovou tvorbu získala domácí i mezinárodní ocenění. Mezi
její záliby patří jóga, astrologie a psycho-terapie. Je dcerou hudebního skladatele Jana F. Fischera.*
V současnosti natáčí televizní hru “Černá slečna slečna
Černá”. |
Literatura:
Kdo je kdo v České
republice na přelomu 20. století : 5000 biografických hesel nejvýznamnějších
osobností. 1. vyd. Praha : Sdružení Rapid, a.s. a STUDIO 1809, s.r.o.,1998,
s. 139. ISBN 80 – 902586–0–3.
TOMEŠ, Josef a kol. Český biografický slovník XX. století. 1. vyd.
Praha : Nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka, 1999. s. 320 – 321. ISBN
80–7185–245–7.
(Foto: Zuzana Havelková)
Autorské čtení v pořadu Modré pondělí pořádaném
Společností Národní knihovny mělo podtitul Velká vteřina asi 3600 vteřin s
Danielou Fischerovou (12. prosince 2001). Pořadu dala název rozhlasová hra
Velká vteřina, za kterou autorka získala 1. cenu v celoevropské soutěži EBU,
1995.
Ke čtení ukázek z vlastní tvorby a k povídání s básnířkou Karlou Erbovou si
spisovatelka Daniela Fischerová přizvala přítelkyni Věru Hučínovou, která
pásmo doprovodila hrou na ky-taru a představila vlastní překlady textů písní.
|
|
Jak ministři krmí vrabce
Čínu postihly kruté hladomory a císařský dvůr
stále upadal. Už celá staletí skládali hodnostáři literátské zkoušky. Funkce
dostali ti, kdo napsali nejduchaplnější esej anebo přednesli strhující řeč.
Palác byl plný poetů a mluvků a císař se z nich těšil.
Dělali jeho dvoru čest.
Když měl být zvolen ministr pro odvrácení hladu, císař navrhl básníka pana
Li. Císařovna ale řekla:
“Pan Li je nepřekonatelný v krátkých, ba i dlouhých verších a jeho metafory
berou za srdce. Ale zde je třeba muže činu. Soudím, že namístě by byl spíše
pan Lu.”
“Lu?” svraštil nevrle obočí císař.
“Ten člověk nedá dohromady kloudnou větu.
Na veřejnosti koktá a nenapsal jedinou báseň. To není někdo, kdo by
reprezentoval náš dvůr.”
“Dovol, můj pane, podrobme je zkoušce. Mají–li nakrmit tisíce lidí, ať
nejdřív nakrmí vrabce v ulicích.”
Císař dal ke zkoušce souhlas. První vyšel do ulic pan Li. Už zdálky volal
zvučným barytonem, v klasickém rytmu a s krásným přednesem:
“Pan Li svolává všechny vrabce! Pan Li jim nese zrní v kapse!”
Vrabci rázem poplašeně vzlétli a už byli ti tam. Pan Lu mlčky usedl na
chodník. Rozsypal zrní kolem sebe na zem. Zakrátko se slétly stovky vrabců a
zobaly mu z rukou.
Ministrem pro otázky hladu se tehdy stal pan Lu.
Neznámý čtenář
Suren byl dlouho na duchovní cestě, ale k osvobození mu
stále chyběl krůček: neustále soudil druhé bytosti.
Měl velkou knihovnu a celý život ležel v knihách. Byl i jejich nesmlouvavý
kritik. Měl skvělý vkus a pevný úsudek.
Když už byl stár, přepadlo provincii vojsko a zabralo i jeho dům. Muži k
němu byli slušní a knihovnu mu nechali. Občas přicházel mladý vojáček a
prosil o pár knížek – prý si je žádá jeho velitel. Opuštěný stařec měl z
těch návštěv radost. Tušil v neznámém čtenáři blízkou duši. Celé noci pro
něj vyhledával četbu. Ráno pak kladl chlapci na srdce:
“Vyřiď veliteli, že tento svazek je nesmírně vzácný, je to sbírka básní
stará tři sta let. Oceňuji na ní jistý půvab stylu, ovšem téma – jak sám
jistě pozná – je na můj vkus příliš lidové. Další spis je pouhý lepší
průměr. Já k němu mám řadu
vážných výhrad... Ať sem
|
tvůj pán někdy přijde! Jeho soud by mě velmi zajímal.”
Mnoho knih už bylo odneseno a čtenář dosud nenavštívil starce. Suren byl
denně nedočka-vější.
“Tak mluv!” udeřil na mladého muže.
“Co si o těch knihách myslí? Které z
nich si cení nejvíc?”
“Všech přesně stejně.” zněla odpověď.
“To ne!” vykřikl šokovaně Suren.
“Rozdíly jsou přece nebetyčné! A to jak v ná-mětech, tak v jazyce a stylu!
Poslal jsem mu zmetky, poslal jsem mu skvosty! Copak tvůj pán vůbec nemá
vkus?”
“On je nečte.” skočil mu do řeči voják.
“On jimi topí v lázni. Všechny hřejí
dobře. Můj pán je má všechny stejně rád.”
Jak Suren ta slova slyšel, bublina iluze v něm rázem praskla. Došel
osvobození.
Mísa medu
Byl jednou jeden Mistr, jehož duch byl hlubší nežli moře,
ale on tak strašně koktal, že ho skoro nikdo nechtěl poslouchat. Proto nebyl
nijak slavný, měl jen málo žáků a žil kdesi na zapadlé vsi.
Jednoho dne mluvil o slávě a pýše.
Když skončil, vlétl oknem uslzený anděl:
“Jakživ jsem neslyšel tak moudrá slova, a že tu jsem od stvoření světa!
Mistře! Ukápnu vám slzu dojetí. S tou budete výmluvný jak anděl. Vaše řeč
bude jako hudba v ráji a oslníte davy publika!”
Nechal skanout z oka jasnou slzu, která cinkla jako kapka stříbra. Pak
odlétl a Mistr zajíkavě řečnil dále. Slzu nechal válet na stole.
Jeden ze žáků mu slzu ukradl. Brzy se roz-nesla zvěst o velikém světci, který
přednáší tak sladce, že vůkol samy rozkvétají stromy a lidem je blaze jako
v jitřním snu. Další žáci koktavého Mistra se teď začli hrnout do měst-ského
parku, kde mluvíval nový učitel.
Zůstala jen hrstka nejvěrnějších. Ti věděli, jak se to všechno sběhlo, a
rozhořčeně chtěli ztrestat zloděje.
“Vždyť mi prokázal velké dobrodiní.” řekl Mistr. “Když v parném létě na
všechno sedají mouchy, dávám na práh velkou mísu medu. Všechen obtížný hmyz
se slétne na med a ne-chá mě v klidu přemýšlet. Bůh mě chraň kletby
výmluvnosti! Bůh mě chraň ovádů a much!”
Ale když to říkal, tolik při tom koktal, že žákům prostě došla trpělivost a vydali se do městského parku, kde pohnuti až
k sl-zám vyslechli nového světce.
Měl krásnou řeč o ctnosti
pokory.
|
