Knížka není zdaleka jen pro Náchodské, pro pamětníky, pro přátele. Úvodní stať o situ-aci jazzu za protektorátu a fenoménu náchod-ské kapely napsal hudební historik a publicista Lubomír Dorůžka. Ze své lásky k Náchodu, kde uzavřel mnohá celoživotní přátelství, se vyznává “král jazzu” Emil Ludvík. O smrti Pavla Bayerleho vypovídá Emil Viklický a s tím, jak jeho vylíčení adaptoval do Příběhu inže-nýra lidských duší, seznamuje Josef Škvo-recký. Ten pak v závěrečném obsáhlém eseji předkládá čtenáři skutečnost, svůj vztah k ní a jeho vyjádření v tvorbě. Řečeno slovy spolu-editora Borise Mědílka, rozkrývá, jaký je v jeho tvorbě vztah skutečnosti k jejímu literárnímu ztvárnění. Především se ale Josef Škvorecký vyznává ze silného celoživotního přátelství k druhům svého mládí, z lásky k rodnému městu, tomu “krásnému Kostelci”, jak si rodný Náchod přejmenoval.

Dokumentární funkce knížky je zřejmá, je to však i strhující čtení o mládí plném studentské recese a prosazující se muziky nového věku. Je také o mládí, žitém navzdory strašnému světu, který ho obklopoval. Pro literární vědu je kniha zajímavá přinejmenším tím, že sku-tečnost známých literárních příběhů a naplno žité chvíle líčí jak sám Josef Škvorecký, tak i ti, kteří společné zážitky prožívali třeba i jinak. My se tu o knížce zmiňujeme nejen pro ni samu a že je důležitou položkou pro poznání díla Josefa Škvoreckého, ale i proto, že se na ní podílel přední bibliograf Boris Mědílek, do roku 68 přes dvacet let působící v Národní knihovně. Autorem jedné ze vzpomínek je také nedávno zesnulý Jaroslav Suchý–Mokrý, kte-rý byl dlouhá léta ředitelem náchodské kni-hovny.