Přestože už bylo skoro čtvrt na čtyři, slunce ještě žahalo jak v poledne. Navzdory pravděpodobným sankcím ze strany bachařů měli přinejmenším rozepnutá saka, lodičky v kapse, ti v zadních řadách byli někteří i bosi. Stáli jako vždycky po dvaceti pěticích, tři strany čtverce po pěti stovkách, ta čtvrtá před marodkou jen těch tři a půl nebo kolik.
Už byli takhle seřazeni snad dvacet minut, nebylo to v tom vedru nic příjemného, jindy sčítací nástup trval od vyhlášení až do rozchodu nanejvýš čtvrt hodiny, někdy ani tolik ne, a teď to vypadalo možná i na hodinu.
Ale nikdo ještě neremcal, protože hned jak se seřazovali, proletěla nástupem zpráva, že už od rána je na velitelství jeden mukl, který byl přichystán právě až na sčítací nástup, aby to jaksi bylo za bachařské asistence. Nebo šlo o prominenta.
Z velitelství do tábora zatím prosáklo vždycky všechno. Tedy i tohle o bývalém náčelníku všech bas, lágrů a ostatních komand, který prostě najednou hapal, jako už hapala taková spousta jiných. Proč a jak, to už tak důležité a zajímavé nebylo.
Jarda jako vždycky trčel v nástupu nad ostatními, a proto mluvil mnohem míň a spíš jen poslouchal, jak se o tom kamarádi baví.
Míla: “Například tydlenc nástupy, to vymyslel von. Teda nevymyslel, ale přebral to od Němců a přidal k tomu ten českej fortel.” Luboš: “Pepík Votrubů seděl na jaře na Pankráci s ňákým… hergot, jak on se to jmenoval… nějak si člověk musí říct jedno sprostý slovo… už to mám, Břečka se jmenoval. A ten byl Pepíkovi tak vděčnej, že mu nedal do držky, že mu leccos vyprávěl. Tenhle jejich šéf prej všechny ty režimy pro lágry a basy vymejšlel sám, prej mu některý jeho podřízený říkali prezident, protože ke všem oběžníkům o lágrech přidával ty kydy, jako že si, soudruzi, musíme uvědomit, že ve všech našich nápravných zařízeních jako ve vysoké peci přetavujeme šrot v ušlechtilý kov.”
A Vašek: “Mně se ze všeho nejvíc líbí, že se jmenuje Dobrý. A Miloslav. Jako by se Jarda jmenoval třeba… no třeba Drobeček, viď Jaroušku.”
“Už jdou,” řekl Jarda.
“Naše rozhledna hlásí pohyb nepřítele,” řekl ještě Luboš, ale i jemu už zdvihlo bradu napětí, které šumivě přeletělo přes nastoupené mukly.
Vedl ho sám náčelník, pro svoji původní profesi zvaný Pingl. O krok zpět celá suita – osvětář Schöne Pepi, pracovní Smrák, zdravoák zvaný Myšák a velitel směny, kterému se říkalo Einstein, protože uměl bleskově počítat nástupy.
Suita zůstala stát v horním rohu nastoupeného čtverce, Pingl s muklem pokračovali dál, až Pingl zastavil uprostřed nástupiště. Na hubených tvářích měl červené skvrny. Což znamenalo projev.
Jeho bývalý nejvyšší představený, plukovník Miloslav Dobrý, stál vedle něho, ramena do flašky, přihrbený, hlavu dolů, ale přesto veliký, pořád ještě o hlavu vyšší než Pingl. Mohlo mu být tak pětačtyřicet, možná padesát, možná taky ale míň, po vyšetřovací a soudní vazbě se věk na nikom nedal moc dobře určit.
Pingl se ohlédl po Vlastovi Bartošovi, který dělal velitele na baráku A a měl smutnou povinnost vždycky zařvat Pozor a podat hlášení, že to je nastoupený, pane veliteli.
Vlastovi vedro vůbec nesvědčilo. Proto se Pingl musel celý pootočit a našponovat, aby si Vlasta uvědomil, co se od něho čeká.
“Táborééé… Pozóóór!” A chtěl se s takovým čistě svým pojetím parádešritu vydat k Pinglovi.
Pingl mávl rukou. “Pohofff!” tedy zařval Vlasta a rozepnul si dva knoflíky na saku.
Pingl měl možná připravený delší proslov. Buď ale i jemu bylo vedro, nebo možná měl pořád ještě trochu podezření, že ty muklovské hadry na soudruhovi plukovníkovi jsou jenom takové nebezpečné inkognito.
A tak jen řekl: “Chci vás všechny upozornit, že jakékoliv… jakékoliv násilí na… na tomhle vašem spoluvězňovi každý moc odskáče.”
Vysunul bradu, aby měl pocit, že je strašný i zjevem, dal ruce na zadek, zhoupl se na patách a začal se rozhlížet.
“Jardo, skrč se,” šeptal Luboš, “nebo to skončí jako dycky.”
“Svoboda,” zavolal Pingl. Jarda se ale na něho jen podíval.
“Svoboda, slyšel jste? Pote sem ke mně,” poroučel Pingl.
Jarda se provlékl oběma řadami před sebou a loudal se k Pinglovi. Z druhé strany za zády nástupu dokončoval Einstein za asistence Schöne Pepiho počítání nástupu. Připomínalo to nějakou kolektivní hru, nejspíš zpomaleného pasáka.
Jarda se líně zastavil dva metry před Pinglem a jeho zvětšeným pokřiveným stínem.
“Ručíte mi za něho, Svoboda,” řekl Pingl, a ani se moc nevypínal, byl bývalý číšník a nebyl hloupý, jakkoliv se natahovat proti Jardově mohutnosti muselo být směšné.
“Jestli se mu cokoli stane, odnesete to vy, Svoboda. Jasný?” Jarda se na Pingla chvíli nehnutě díval, protože věděl, že tohle ho vždycky rozčiluje nejvíc.
A pak řekl: “Jasný. Ale neručím za něho, pane náčelníku. A nic neodnesu.”
A otočil se a šel na své místo. Neřekl to hlasitě, slyšel to jen Pingl. A samozřejmě Miloslav Dobrý. Tomu Pingl řekl: “Běžte se postavit támhle naproti. A nebojte se. Nic se vám nestane.”
Shrbená postava s rameny do flašky se vydala přes prázdné prostranství, obepnuté pětinásobnou hradbou těl v hnědém. Když k té hradbě přistoupil, hradba se rozevřela, vpustila ho a zase se zavřela jak dveře.
Ani to nevypadalo, že se něco děje. Ani Pingl nic nepoznal, jinak by býval začal ječet. Pak už mu to asi nešlo. Pět stohlavých řad se pohnulo a v klidu se rozešlo na obě strany. A uprostřed toho prázdna, které po nich zbylo, ležela na zemi jakási tmavohnědá hmota, o níž každý, včetně Pingla, věděl, že je to Miloslav Dobrý.
Pětice v nástupu se rozmazaly, aby se z nich ztratilo tamtěch pět set a mohla tak zůstat zachována anonymita činu. Z nástupu se stala taková podkova, v jejímž středu stál Pingl.
“Mužský pěvecký sbor československého MéVé, sbormistr Jan Püngl,” řekl ponuře Míla.
Pingl se po nich chvíli rozhlížel, pak se přece jen odhodlal otočit se k nim zády a vydat se k tomu, co snad pořád ještě bylo jeho bývalý nadřízený. Sklonil se k němu, pak se vztyčil a zavolal směrem ke schodům na marodku, kde stále ještě stáli oba doktoři, oba lapiduši a chodící pacienti. Na nejnižším schodu stál Manfred Ballenberg, rakouský pašerák.
“Ballenberg, přineste nosítka,” zařval Pingl seč mohl.
Manfred se křečovitě chytil zábradlí a s vyděšenýma očima se rozhlížel kolem sebe. Pak si jednu ruku položil na prsa a zoufale se odvolal na svou státní příslušnost.
“Ich nichs, ich Neutral! Já Rakousko!”
Než náčelník mohl určit dalšího, Jarda najednou řekl: “Do prdele, tohle nemám rád,” mukly před sebou rozhrnul jak záclonu a šel. Minul Pingla, jako se míjí patník, a kráčel k ležící postavě, která se už začínala hýbat. Stačila mu na to jedna ruka, vzít plukovníka za kabát jako štěně a hodit si ho za krk.
Když vyšel z marodky, postavil se před Pingla a muklům před sebou mírně řekl: “Myslím, že to byla kravina a že to je srabský. Tolik na jednoho. A že to nemá cenu. Kam se člověk koukne, samej spravedlivej. Poserové.
“Tak se mi to líbí, Svoboda,” ozval se za ním Pingl.
Jarda se prudce otočil, že sebou Pingl cuknul nazpátek.
“To si myslím, že se vám to líbí. Musí to bejt krásnej pocit mít tu moc předhodit jako čoklům svýho šéfa, před kterým jste se ještě nedávno celej repetal. A před jeho voběžníkama salutujete dodneška.”

Považ, Kláro, že máme na lodi jednoho strojníka, který se vůbec neumí smát! Už si na něho posádka navymýšlela kde co, vtipy, legrační historky i kanadské žertíky, ale on ani koutkem rtů nepohnul, učiněný kakabus.
Potom máme důstojníka, který, kdyby se aspoň jednou za čtvrt hodiny nezasmál, asi by onemocněl. Onehdy měl se mnou sužbu na kapitánském můstku – pod námi chodil po palubě ten strojník a zase se tvářil jako čert.
Důstojník jen vzdychl a řekl:
“Já se na něj nemůžu dívat. Já na něho snad obětuju úspory a koupím mu baseta.”
Aby mi to vysvětlil, vyprávěl mi povídačku. Tady je:
V domě, co bydlel i on, byla jedna rodina a ta se vůbec nedovedla smát. Táta, máma, kluk i holka – všem jakoby uletěly včely či uplavalo mýdlo. Kdo se na ně podíval, tomu z nich hned bylo do breku. Proto taky se s nimi nikdo nekamarádil. Přitom jim nikdo neumřel, nic se jim nestalo ani nedělo, prostě byli takoví.
S jejich holkou seděl ve škole v jedné lavici kluk Vojta, který s ní chodil do školy i ze školy, protože bydlel ve stejném domě, jen o patro níž. Vojta se taky nechtěl smířit s tím, že je Janka taková smutná. Jako zakletá. Vůbec tomu nerozuměl, protože u nich v rodině zase bylo pořád veselo. Měli doma basetí fenku Alici, ta byla moc hodná a vlastně byla další člen Vojtovy rodiny.
Jestli to třeba nevíš, tak baset je takový velikánský jezevčík s hnědobíločernými skvrnami a tak dlouhýma ušima, že je courá po zemi a snad si po nich i šlape.
A hlavně má velké oči, které vypadají strašně smutně. Proto jednou Vojtův tatínek řekl:
“V blízkosti naší Alice jsou všichni veselí, protože při pohledu na ty její smutný oči se každý hned snaží ji rozesmát.”
Brzy potom měla Alice štěňata a Vojta dostal nápad. Začátkem toho nápadu bylo, že jedno štěně přinesl Jance.
Až na to, že byla pořád taková smutná, byla Janka moc hodná holka, měla ráda fůru věcí – a hlavně
zvířata. O to bylo smutnější, že nedovedla mít radost. Jak taky mohla, když od malička neslyšela doma smích a neviděla úsměv!
Jenže teď najednou měla štěně Roba, který se na ni pořád díval těma velkýma a strašně smutnýma očima, že dělala všechno možné, jen aby Roba rozveselila. Když Roba ukázala rodičům a bráškovi, ti tři se na sebe zděšeně podívali: baset vypadal ještě smutnější než oni.
A protože byl Rob navíc mrňavé neohrabané štěně zakopávající o své uši, které s  těma smutnýma očima vypadalo moc opuštěně, rodiče s bráškou najednou taky potřebovali, aby Rob nebyl tak smutný, a pokoušeli se ho rozveselit.
Nejdřív jim to vůbec nešlo, ale pomalu se to naučili a vůbec si při tom nevšimli, že přestávají být smutní.
Brzy se z jejich bytu ozýval smích!
Když objevili, že Rob vlastně vůbec smutný není a že jenom tak vypadá, už bylo pozdě, sami už smutní být nedovedli.
A vlastně měli radost, že to už nedovedou.
Protože už věděli, že takhle se mají nějak víc rádi, nebo co…

Zpět