Vtisknuta do paměti doslova a do písmene je kniha v knihovně. V té nejmenší i v té Národní, v níž je paměť nás všech. Od chvíle, kdy mě tam jako kluka vzal dědeček, jemuž – coby šéfovi poslanecké sněmovny – tehdejší pan ředitel ukázal úplně všechno, a já, sedmiletý, jsem úžasem sotva popadal dech, ze všeho nejvíc mi v paměti zůstal právě ten úžas. To byl možná i hlavní důvod, proč jsem dlouhá léta jako poklad schovával poslední díl F.L.Věka, který jsem našel povalovat se v jedněch Sběrných surovinách s připo-mínkou onoho úžasu: razítkem Národní knihovny. Připadal jsem si zároveň jako svatokrádežník i strážce pokladu. A snad až jako šestnácti – sedmnáctiletý jsem se od-hodlal knihu vrátit, kam patřila. Oni ji však nechtěli! Jak mohli chtít něco, co bylo odepsáno a tedy úředně neexistovalo! Naštěstí se odkudsi vynořil pán středního věku, který mi do paměti zapsal další slova: “Ničení národa začíná ničením jeho knih – vidím, mladý muži, že vy takový nikdy nebudete. Postarám se o zachráněného F.L.Věka. A vaše oči, srdce, rozum i duše ať se postarají o toto.” A věnoval mi Vančurovy Obrazy z dějin národa českého. Jmenoval se – jak mi s posvátnou úctou sdělila úřednice knihovny – Václav Černý… Potom čas trhnul nejenom oponou, ale i celou mou rodinou (a nejen jí). Když jsem se vrátil z vězení a oženil se s dívkou, která tam za mnou celé ty roky jezdila, nedlouho potom se chystala skládat přijímací zkoušky

na Akademii architektury při AVU. Jelikož ji zároveň čekala i zkouška z mateřství, chodil jsem místo ní do Umělecké i Národní kni-hovny vypisovat ze vzdělaných knih, co po-třebovala vědět. “Strana a vláda” mi tehdy nedovolily živit se jinak než jako dělník – betonář. O to víc jsem si v tichu a ovzduší nekonečného moudra schovaného ve zdech Klementina vychutnával pocit, že má duše patří sem a vůbec jí nevadí, že z rukou je málem cítit cement. Už tehdy jsem znal výrok Dobrovského o tom, jak denně navštěvuje dva chrámy – chrám Páně a chrám knih. Možná i proto jsem celá ta léta z Národní knihovny spíš čerpal sílu pro duši, než z ní bral rozum. Své přátele také chodíme navštěvovat spíš proto, že je nám s nimi dobře, než že bychom od nich něco chtěli…
A pak, o mnoho později, v roce 1995, mě Pavel Tigrid vyzval, abych se stal členem Rady Národního divadla, a já (zavalen všemi možnými povinnostmi) se vymluvil, že divadlu nerozumím, že jenom trochu knížkám. Takže krátce nato jsem dostal jmenování do Rady Národní knihovny, jíž jsem pak předsedal tři roky. Ani jsem nestačil postřehnout, že ono jmenování bylo zároveň neviditelným kódem, který mě propojil s naprosto vším, co onen téměř patetický název – Národní knihovna – znamená. A zároveň se mi připomněl můj prvotní dětský úžas. Teď obohacený vším, co jsem zažil a co vím.
Kdykoliv se ocitnu někde v okolí, cítím domov.

Prezident Českého centra Mezinárodního PEN klubu Jiří Stránský v literárním pořadu Společnosti Národní knihovny Modré pondělí společně s předsedou Obce spisovatelů Ivanem Binarem a básnířkou Karlou Erbovou. (Foto: Eva Hodíková.)

Spisovatel, básník, scénárista, dramatik a překladatel Jiří Stránský se narodil 12. srpna 1931 v rodině advokáta šlechtického původu, rytíře Karla Stránského. Otec byl veřejně činný v České obci sokolské. Matka byla dcerou ministerského předsedy a později předsedy poslanecké sněmovny, jednoho ze zakladatelů a předáků agrární strany Jana Malypetra. Jiří Stránský byl od roku 1939 členem skautingu (jeho příbuzným byl zakladatel českého skautingu A.B. Svojsík), od roku 1942 studoval na pražských gymnáziích, ve čtrnácti letech se jako spojka zapojil do květnového povstání 1945 a získal Vyznamenání za vojenské zásluhy 2. stupně jako nejmladší účastník odboje. V roce 1946 absolvoval tříměsíční studium na anglické škole v Chateau d´Oex ve Švýcarsku, v roce 1947 se zúčastnil světového skautského jamboree poblíž Paříže. Nedlouho před maturitními zkouškami, v  dubnu 1950, mu bylo znemožněno ukončit studia. Byl krátce zaměstnán jako tesař v Země-měřičském ústavu ve Štěkni u Putimi, od srpna 1950 pak v plakátovém a tiskovém oddělení reklamního podniku Čedok – Propag. V létě 1952 byla zkonfiskována vila Stránských na Hanspaulce a rodina byla vystěhována z Prahy, otec a bratr byli vězněni. Na podzim 1952 narukoval Jiří Stránský k PTP v Ralsku a dále v Janovicích nad Ùhlavou. V roce 1953 byl zatčen, obviněn ze špionáže a odsouzen za velezradu na osm let vězení. V Praze na Pankráci se seznámil s F. Křelinou, J. Knapem a J. Zahradníčkem. Prošel řadou věznic – Ilava na Slovensku, sběrný tábor Vykmanov v Jáchymově, ruční těžba uranu v táboře Svatopluk  u   Horního  Slavkova,   vězeňský tábor Vojna u Příbrami, po  účasti   na  protestní  stávce  a  hladovce  byl

deportován do tábora Bytíz, kde se poznal se Z. Rotreklem a K. Peckou. Po důlním úrazu a přeřazení k práci na haldě tu napsal cyklus básní Za plotem (Havlíčkův Brod : Hejkal, 1999). Byl propuštěn v květnu 1960. Z ome-zených možností si zvolil práci kopáče a beto-náře na čističce vody v Praze – Troji u praž-ských Vodních staveb, poté pracoval na stavbě plaveckého stadionu v Podolí jako železář. Povídkou Vašek (Volové) uveřejněnou v Mla-dém světě v roce 1962 na sebe upozornil režiséra Martina Friče a koncem roku 1963 se stal jeho asistentem režie. Později pracoval jako pomocný režisér u režiséra Hynka Bočana. Z politických důvodů však nebyl přijat do stálého pracovního úvazku. Od roku 1965 proto pracoval jako čerpadlář u benzínové pumpy a zároveň externě spolupracoval s dramaturgií Televizní filmové tvorby a Filmo-vým studiem Barrandov (1968). Po srpnu 1968 se rozhodl pro exil, z dovolené v Jugoslávii odjel do Rakouska a poté do Francie, avšak vrátil se a dál pracoval u benzínových pump. Navázal dramaturgickou a scénáristickou spolu-práci s divadlem Semafor, v prosinci 1973 byl ale znovu zatčen a na podzim 1974 odsouzen. Trest podstoupil v Bělušicích u Mos-tu a na plzeňských Borech. V prosinci 1975 byl podmínečně propuštěn. Pracoval jako kulisák (později příležitostně i jako režisér – Hádání, hraní, milování, 1978) ve Státním souboru písní a tanců. V  roce 1986 se stal jevištním mistrem a v roce 1989 vedoucím dopravy. V roce 1990 se rozhodl pro svobodné povolání, ale již v létě téhož roku řídil práci zahraničního oddělení Českého literárního fondu. V roce 1992 byl zvolen prezidentem Českého centra PEN klubu (dnes České centrum Mezinárodního PEN klubu), kterému předsedá do současnosti.

(Foto: Eva Hodíková.)