Stejnojmenná výstava o Ladislavu Vycpálkovi jako o skladateli, odborníkovi v širším slova smyslu i jako člověku, má, protože musí mít, několik rozměrů. V Klementinu v minulosti působila řada významných osobností, které zanechaly výraznou a hlubokou stopu v české kultuře. Ladislav Vycpálek (1882–1969) patří k těm nejvýznamnějším. Dne 9. ledna 2004 uplynulo rovných 35 let od jeho úmrtí a toto datum se stalo bezprostředním impulsem k uspořádání pojednávané výstavy v Národní knihovně. Výstava se uskutečnila na prahu roku “Česká hudba 2004”, ve dnech 15. ledna až 20. února, a zároveň v rámci tohoto projektu.
Vycpálkovým krédem byla především hudební tvorba. (Tvůrčí osobnost L. Vycpálka jsme připomenuli v článku Blahoslavený ten člověk v periodiku Bulletin plus, 2002, č. 1, s. 11). Vycpálkově tvorbě byla proto věnována podstatná část výstavy, která sledovala období od tvůrčích začátků až po léta zralosti. Zvláštní pozornost patřila velkým útvarům vokálně-instrumentálním, jako jsou Kantáta o posled-ních věcech člověka (1921), Blahoslavený ten člověk (1933), České requiem (1940), v nichž spočívá vlastní těžiště Vycpálkova díla a význa-mu. V té době, převážně ve 20. a 30. letech, píše rovněž pozoruhodnou hudbu komorní a tvořit nepřestává ani ve stáří.
“Tvorba Ladislava Vycpálka z posledního období obsahuje řadu nových rysů, které ji odlišují od jeho předchozích skladeb. Mohut-nou symfonickovokální koncepcí Českého requiem vyvrcholilo skladatelovo směřování k monumentálním syntetickým skladbám na symbolické náměty,” konstatuje Jaroslav Smolka, autor zatím jediné knižní monografie o Vycpálkovi (1960) a dodává: “Nové ideové zaměření Vycpálkovy tvorby z poválečného období mělo své přímé důsledky ve způsobu jeho hudebního vyjadřování. Skladatelova hudební řeč se v těchto skladbách pronikavě oprošťuje, zjednodušuje a zvýrazňuje.” Textový podklad a inspiraci mu poskytuje hlavně lidová píseň, též čeští básníci a česká tematika s historizujícím zabarvením.
To všechno a mnohé další připomenula výstava výběrem zejména tištěných hudebnin a v menší míře i vzácného rukopisného materiálu z fondu hudebního oddělení Národní knihovny, které výstavu uspořádalo, další skutečnosti osvětlil unikátní listinný materiál z Archivu Národní knihovny. Vystavené exponáty průběžně do-provázel zajímavý fotografický materiál zapůj-čený z Národního muzea – Českého muzea hudby.
Pro Vycpálkovu uměleckou tvorbu, pro její ideové zaměření, mělo jistě neoddiskutovatelný význam, že byl člověkem hluboce věřícím, až mysticky založeným. Vycpálkův život občanský, jeho povolání a působení veřejné, zase utvářela vysoká mravní opravdovost, osobní i osobnostní důslednost a nekompro-misnost. Právě zmíněné kvality spolu s všudy-přítomnou systematičností se snad nejmarkant-něji a nejúčinněji projevily ve Vycpálkově povolání knihovníka, které s onou příslovečnou důsledností pojímal jako poslání.
Vycpálkovo celoživotně jediné zaměstnání v tehdejší Univerzitní, nynější Národní knihov-ně představuje zcela svébytnou kapitolu jeho života a snažení. (Působil zde nepřetržitě plných 35  let, 1907 až 1942.) Po skromných začátcích, kdy postupně absolvoval činnost ve všech odděleních tehdejší knihovny od výpůjční služby až po vazbu knih, zakotvil jako katalogizátor cizojazyčných knih v cizojazyčném oddělení. Mladého odborníka a hudebníka samozřejmě znepokojoval stav, v jakém se na-cházely zejména hudebniny, tedy notový materiál, který se v knihovně hromadil bez dal-šího potřebného zpracování.

Vycpálkovo cílevědomé úsilí o nápravu posléze přineslo ovoce – bezprostředně po vzniku nové Československé republiky za pomoci přátel (skladatele Boleslava Vomáčky jako referenta na ministerstvu a Jaromíra Boreckého jako ředitele knihovny, jinak též hudebního publicisty a kri-tika) prosadil ustavení samostatného hudební-ho oddělení (1923). Vycpálek pak postupně třídí, popisuje, katalogizuje a dále zpracovává všechny dosud nedotčené hudebniny v kni-hovně, vymáhá od nakladatelů jejich dostup-nou produkci, nehledě na jejich žánrovou různorodost a hodnotu. Jasnozřivě “viděl poslání svého oddělení v zachycení veškeré hudební produkce, aby tak bylo možno dokreslit celý obraz hudební kultury doby,” říká Vycpálkova spolupracovnice a pokračovatelka Marie Svobodová. Soustřeďuje se též na získá-vání starších rukopisů i tištěných notových materiálů, včetně vysloveně vzácných a unikát-ních exemplářů, dále korespondence, fotogra-fického materiálu s podpisy a rozličného listinného materiálu. Uložení a členění fondu a základní koncepce soustavy katalogů, stejně jako nejedna pracovní zásada a metoda v hudebním oddělení ostatně platí dodnes.
Vycpálkovy bohaté zkušenosti na poli hudební dokumentace mimo jiné vyústily ve formulaci normy základní katalogizace hudebnin, která se stala součástí Boreckého “Pravidel katalogu základního”. Ladislav Vycpálek vedl hudební oddělení od jeho založení na počátku 20. let minulého století až do roku 1942, kdy v den svých 60. narozenin odešel defi-nitivně do výslužby. Bilance tohoto nepřetr-žitého pětatřicetiletého úsilí by sama o sobě stačila a mohla být dostatečným důvodem vysokého ocenění jeho obětavé služby české hudbě.
Ani často zmiňovaná uzavřenost a plachost Vycpálkovi nebránily, aby byl činný veřejně, navíc ve významných funkcích. Navenek i pro něj samotného mělo v tomto ohledu prioritu působení v Umělecké besedě, významném spolku, v němž se počínaje rokem 1863 scházeli přední představitelé kulturního života hudeb-ního, literárního a výtvarného, aby ovlivňovali a často přímo spoluurčovali pěstování české umělecké kultury. Vycpálkovo dlouholeté, bytostné sepětí s touto organizací pěkně charakterizoval Václav Holzknecht: “Našel zde prostředí posvěcené velkou minulostí a přitom osobně přátelské, neboť okruh Besedy nebyl velký, ale zato byl vybraný”. V čele jejího hudebního odboru stál Vycpálek od roku 1928. Když v roce 1951 jednotlivé odbory ukončily svou činnost, Uměleckou besedu nadále spravovalo prezidium se starostou – Ladisla-vem Vycpálkem. Bohatá a obecně záslužná vydavatelská činnost Hudební matice Umělecké besedy měla mimo jiné rozhodující zásluhu právě na vydávání drtivé většiny Vycpál-kových děl.
S jejich typografickou podobou se mohli seznámit návštěvníci výstavy a učinit si tak názornou představu o vysoké estetické i věcné úrovni dřívějšího českého nototisku.
Samostatnou pozornost by jistě zasloužila mnohaletá a cílevědomá Vycpálkova činnost publicistická a kritická. Jeho recenze a články svou odbornou erudovaností vysoko převyšo-valy běžnou dobovou úroveň v této oblasti. Vycpálek dovedl být břitkým polemikem a nevyhýbal se ani střetům s vyloženými autori-tami. Na výstavě jsme si přímo z dobového tisku mohli přečíst, jak například Zdeňka Nejedlého při analýze Smetanovy Prodané nevěsty usvědčil z politováníhodného diletan-tismu.
Mezi vystavenými dopisy adresovanými Vycpálkovi – vyjadřujícími většinou blahopřání k  životním  jubilejím  se   slovy  obdivu   k   jeho

Dopis je z 22. února 1932 – bývalý ředitel knihovny Borecký je už dva roky v důchodu a Vycpálek své pravidelné kritické činnosti dávno zanechal.
Stylová charakteristika Vycpálkovy tvorby (její dobové zakotvení mohlo počítat v podstatě s jednoznačně příznivým ohlasem odborné ve-řejnosti) obvykle vyzvedává její polyfoničnost, umění moderního kontrapunktu a bytostnou vokálnost spolu s myšlenkovou hloubkou a projevem vznešených idejí. Jestliže jsme obecně zmínili hodnoty Vycpálkova vokálního umění, pak je třeba hned dodat, že Vycpálek díky své systematičnosti, odborné průpravě (na Univerzitě Karlově studoval filologii) a v neposlední řadě i svému uměleckému instinktu problémům jazyka a jeho zhudebnění dokonale rozuměl. Cenné jsou Vycpálkovy překlady a přebásnění cizojazyčných textů. V některých skladbách dokonce neokázale použil vlastní příležitostnou básnickou tvorbu (ukázka je z písňového cyklu Na rozloučenou, op. 25):

Ladislav Vycpálek
– Composer, Organiser, Librarian

A number of important personalities were active in the Clementinum in the past and who have left an explicit and deep mark in Czech culture. Ladislav Vycpálek (1882–1969) was one of the most important persons. It was exactly 35 year since his death on Jan. 9, 2004, this date of which has become an imminent impulse for holding a corresponding exhibit at the National Library. This exhibit took place on the brink of the year entitled “Czech Music 2004” from Jan. 15 till February 20 as well as within the context of this project.
Musical activities in particular were to Vycpálek´s greatest credit. A major part of this exhibit was thus devoted to Vycpálek´s works, following his creative beginnings right up to his ripest years. Special attention was paid to his great vocal and instrumental formations such as the Cantatas of the Last Objects of Man (1921), That Blessed Man (1933), The Czech Requiem (1940) and in which lies the very extract of Vycpálek´s work and importance. Especially in the 1920s and 30s, Vycpálek also wrote some incredible chamber music, not to mention that he never even stopped being active even in his old age.
Vycpálek´s lifelong single job at what was then known as the University and currently the National Library was an entirely chapter in his life and endeavour. (There he was active there a good relentless 35 years from 1907 till 1942.) Immediately after the establishment of the new Czechoslovak Republic, with the help of his friends (composer Boleslav Vomáčka as an official at the Ministry and Jaromír Borecký as the Library Director as well as a musical publisher and critic), Vycpálek pushed through the creation of an independent Musical Section (1923). The storing and breaking up of collections and the basic concepts of a system of catalogues as well as more than one of Vycpálek´s policies and methods carried out in the Musical Section are valid to this day, among others.

(PhDr. Julius Hůlek, author of the exhibition scenario Ladislav Vycpálek – Composer, Organiser, Librarian (1882 – 1969), prepared by the National Library as a part of Czech Music 2004 year for January and February 2004.)
(Foto: zh)