|
Františka Pituchová se v roce 1986
objevila ze vzdáleného Frýdlantu nad Ostravicí na lite-rární soutěži Proseč
Terezy Novákové se znač-ným zpožděním. Zato v pravý okamžik. Pan Radovan Lukavský se zrovna na podiu omlouval této autorce, že si troufne přednést
její básně, určitě však s chybami, neboť jsou psány v lašském nářečí. Při
vstoupení jako by se za-blýsklo, udeřil hrom! Po posledním verši bouře
potlesku nebrala konce a paní Františku na pó-dium přímo vynesla. Pan Lukavský jí osobně předal 3.cenu za poezii a zvláštní ocenění za pří-nos v
literární tvorbě. Déšť ovací a pozornosti ji odradil od původního záměru „přijeť
z Frlanta len na otočku“. Tu noc jsme takřka nespaly.
Dovídala jsem se mnohé: o jejích básnických pokusech „v šestaštyriceti
ponejprv“ a o „bese-dovani“ po rodném kraji jako členky Sdružení Bezručův
kraj. O vystoupeních na folklorních slavnostech humoru i v soutěžních
festivalech lidových vypravěčů (o svých prvních cenách nepromluvila!). O
její účasti na každoročních výstavách výtvarných umělců Beskydského regionu
v Ostravici – od r.1970 (že jediná reprezentuje literární formu vždy s
velkým úspěchem, pomlčela!). Tehdy mi řekla: „…V mo-jim nařeču su mi šecky
rymy blizke. Je to moja mluva, kera mňa skrze maměnku vitala na svět,
spivala do kolibky, kera mňa volala dom, laskala v bolesti… Je mojim
poděkovanim“. Postupně jsem se dozvídala o její snaze sbírat nápěvy a texty.
O vlastních písních, vyšlých později ve sbornících Pěsničky od srca (1995),
Posbi-rane po našimu (2003), některých zazname-naných primášem místní
cimbálové muziky Kotci, p. Štěpánem Kotkem nebo nastudované v úpravách
sbormistrů Františka Háby či Borise Hajduška. Stejně jako o jejích dalších
básních, soustředěných do sbírek Mojim rodnym (1988), Hlupoty (1997),
Postřehy (2001). Pochopila jsem, že Františka Pituchová prostě musela dostat
do vínku nádherný hlasový fond, hlubokou lásku k rodnému kraji a velkou
odvahu. Odvahu podělit se o své dary s ostat-ními. Při každém setkání s ní –
osobním nebo přeneseném mediálně (má za sebou několik pořadů v rozhlase i
televizi, naposledy dokument o ní a její tvorbě v jednom díle Toulavé kamery
– TV studio Ostrava, 2003) máme pocit, že na nás padá její blahodárný déšť v
podobě humoru i optimismu, moudrosti i laskavosti.
Je logické, že tvorba autorky dnes vyúsťuje: před dokončením je Slovník
nářečí Staro-hamerského (ze Starých Hamer–Hamrovic, dnes část
Ostravice,
totiž F. Pituchová pochází),
|
a dále do diplomové práce absolventa
kon-zervatoře R. Malchara Písňová tvorba Františky Pituchové (2000). Do
dopisovatelské činnosti pro Národopisnou společnost. Zastoupení v přehledu
Od folkloru k folklorismu a v databázích význačných institucí a knihoven je
nasnadě. Je logické, že stránka slovní a literární se u ní úzce prolíná se
stránkou písňovou a sběratelskou. A pro mne je zcela samozřejmé, že paní
Františka – tak mladá duchem, byť v roce 2003 oslavila pětasedmdesátiny – v
po-sledních letech obohatila tvůrčí úsilí navíc o koláže a kombinované
techniky. Nejvýstižněji to říká sama: „Cela moja tvorba sa prolina… Dotykam
sa ju ludi, keři v našem kraju žiju a doživaju s nařečim. Ja ich hledam pro
ich strasti, udalosti,
radosť i mudrosť a tož potem to je v mych veršikach,
pěsničkach, vyprav-jaňach… Chcu psať z lasky k Lašsku a k luďam, v uctě a
pokoře, chcu sa uměť těšiť z drob-ňačkuv uspěcha. Chcu uměť žiť, važiť si
všec-keho a všeckich ludi. To pokladam za najlepši uspěch a hodnotu…“
Výstava Františky Pituchové v Národní knihovně k 75. výročí narození
představuje především její dílo literární, ale i ostatní oblasti. Nelze je
totiž nijak od sebe oddělit!
Nejen Lašsko má v této básnířce, lidové vypravěčce, autorce lidových písní,
sběratelce a výtvarnici mimořádnou osobnost. Z jejího celkového postoje k
opěvovanému kraji, ke všem lidem a k životu, který prýští ze všech jejich
děl, nás „cosi“ zasáhne a přenese se do našich srdcí.
|
