Doc. PhDr. Hana Gladkova
Filozofická fakulta UK

Dostalo se mi cti říci několik slov při vzácné příležitosti otevření výstavy k  250. výročí narození Josefa Dobrovského. Výstava je při-pravena s velkou pietou k postavě Dobrov-ského, s  hlubokou úctou k jeho životu a dílu, s cílem ukázat, jak vyrůstá z kontextu své doby, jak tento kontext přerůstá a konečně, jak svou dobu formuje. Ukazuje však zároveň, jak jeho odkaz působil na společnost a vědu doby následující a jak ovlivňuje část našeho vědeckého bádání dodnes. Výstava je velmi živá, tak živá, jak bychom si přáli, aby byl dodnes živý odkaz Josefa Dobrovského.
Autorka výstavy si mi postěžovala, že výstava je kusá, že se na plochu, kterou měla k dispozici, zdaleka nevešlo všechno, co si tu přála mít, zůstaly jen klíčové momenty, knihy, ohlasy… Není divu, jen bibliografie Do-brovského díla čítá více než 370 položek, v nich bychom napočítali více než 50 knih a v podstatě monografických textů většího rozsahu. K tomu je třeba přidat téměř 40 položek redakčních a editorských a na 150 položek vydané korespondence (údaje jsou z bibliografie M. Krbce a M. Laiského Josef Dobrovský I. Bibliographie der Veröffentli-chungen von Josef Dobrovský. Praha, SPN 1970; k dnešnímu dni se v prvních dvou položkách prakticky nic nezměnilo, poněkud narostl počet vydaných dopisů). To je rozsah, který je těžké byť jen přehlédnout na jedné výstavě, nýbrž, jak se ukazuje, i poznat a vědecky zúročit za zhruba 220 let recepce díla Josefa Dobrovského (zmíněná biblio-grafie zachycuje první recenzi na práci J. Dobrovského k r. 1783). Z této bibliografie lze také vyčíst, že nových vydání a překladů děl Dobrovského bylo za tu dobu ani ne třicet, a to i s doplňky k dnešnímu dni. Je to hodně? Je to dost?
Zpočátku se znova vydávala a překládala klíčová díla tištěná, ta, která vyvolala ve své době největší odezvu: ještě za života a bez-prostředně po smrti opakovaně vyšla památná řeč v České učené společnosti v přítomnosti císaře Leopolda II., do poloviny století pak Cyrill und Method, Institutiones celkem třikrát, Glagolitica dvakrát, Slavín dvakrát atd. “Podle Dobrovského” se psaly mluvnice nejen u nás, rozvíjela se historiografie, literární historie a řada dalších vědeckých oblastí, v nichž je Dobrovský právem považován za zakladatele. Recepce podstatná, vědecká, zdálo by se, jak má být.
Vědeckou štafetu přebírali postupně Fr. Palacký, P.J. Šafařík, později J. Gebauer. Jenže – jinak se rozhostilo ticho. Po čestném členství v četných učených společnostech, po několika uznalých zmínkách v encyklope-dických dílech, dokonce ještě za života, a po oslavných nekrolozích, které ilustrují vážnost a autoritu, které se dílo J. Dobrovského těšilo v dobové společnosti, jakoby již sama jeho osobnost nikoho nezajímala – dalších téměř 40 let. Ta historie je známá: spory o rukopisy, konflikt ctěného velikána s mladým, nadšeným a v řadě věcí jinak smýšlejícím pokolením, neporozumění, osobní nepřízeň, odborná riva-lita, osočování. Bezprostřední žáci Dobrov-ského na poli vědy museli ve jménu svých nových ideálů popřít přísné vědecké zásady svého učitele, ale protože jej nebylo možné překročit, museli ho obcházet. Oba zmínění autoři bibligrafie vydali také k r. 1969 vy-branou bibliografii o životě a díle J. Dobrov-ského, která čítá zhruba 400 položek (Josef Dobrovský II. SPPFPF v Olomouci, Jazyk a literatura 1968, s. 115–154). To je vysoké číslo, ačkoli bibliografie není úplná ani k uvedenému datu a za uplynulých téměř 35 let se dále rozhojnila. Lakuna těch prvních 40 let v ní však bije do očí – nenapravitelný dluh.
Ticho bylo prolomeno symbolicky tam, kde na-stalo – obnovením sporu o rukopisy a později vystoupením TGM, které znamenalo první návrat k ideám, vědeckým zásadám a metodám Dobrovského, ve vědecké recepci odkazu Dobrovského nastupuje čas dědiců. Tehdy také vzniká první a dodnes jediný rozsáhlý životopis Václava Brandla, snad ne vždy zcela přesný, ne ve všem zcela prostý subjektivního názoru, ale stále jediný – ostudný dluh… Vychází Vlčkovy a Jakubcovy dějiny české literatury s monumentální oslavou díla Dobrovského, na pořad se dostává literární pozůstalost, prozíravostí hraběte Šternberka zachovaná v celku, která však musela přečkat těch 40 let naházená v jedné skříni, možná zchudlá o několik cenných položek rozdávaných Hankou. S pozůstalostí si v hru-bých rysech poradil až Antonín Grund ve 30. letech 20. stol., jeho makuláře popsal František Baťha v r. 1964, ale, jak ukazují četné pozdější materiálové publikace a archiv-ní studie, citelný dluh v jejím zkoumání a zhod-nocení zůstává dodnes. Postupně se přistupuje k vydávání korespondence, od 70. let 19. stol. po vydání 40. let 20. stol. vznikají velké soubory Dobrovského korespondence, zkou-mané však převážně z hlediska vědeckého přínosu.
Spolupůsobí i nový podnět – kulaté výročí smrti v r. 1929. Vědecká produkce tohoto výročí je úctyhodná jak svou hloubkou, tak i zřetelnou snahou postihnout celou šíři vědecké činnosti Dobrovského – vedle řady příležitostných článků vychází dva objemné sborníkové svazky s cennými a všestrannými analýzami. Patrný je druhý návrat k odkazu Josefa Dobrovského, koncipovaný velkoryse, komplexně, čas pokračovatelů. Vzniká Komise pro vydávání Spisů Josefa Dobrovského při Královské české společnosti nauk. Následují desetiletí podrobné práce a světlo světa postupně spatří deset z plánovaných dvaceti svazků sebraných spisů, tři svazky kores-pondence z literární pozůstalosti a kores-pondence a tři v rámci Archivu pro bádání o životě a díle Josefa Dobrovského. Jak hod-notit tento výsledek? Plán říkal, že celé dílo by mělo vyjít k dalšímu velkému výročí – 200 let od narození Dobrovského v r. 1953. Od vzniku komise v r. 1930 byla doba velmi málo příznivá kabinetní vědecké práci, ve vydávání je patrný válečný přeryv i moti-vace blížícím se novým výročím. Skutečnost, že poslední svazek edice vyšel v  r. 1974 (Literární a prozodická bohemika) nelze však nazvat jinak než neodpustitelným dluhem. Nejsou vydané bohemistické ani slavistické časopisy, Instituta, Kritické pokusy...
Ale k recepci díla Josefa Dobrovského. Velké výročí  1953,   které   mělo   být   svého   druhu

Doc. PhDr. Hana Gladkova.
(Foto: Eva Hodíková.)

vyvrcholením a završením recepce díla, bylo jen třetím návratem k jeho odkazu. Sama “žeň” velkého výročí, jak byly příznačně době výsledky vědecké aktivity nazvány v jedné recenzi, se rozhodně nijak významným mez-níkem nestala, naopak ukazuje na změnu povahy recepce díla Dobrovského, na pro-hlubující se propast mezi pramenným studiem, archivní prací a novými proudy ve vědě, na opakování instrumentálního přístupu k dílu Josefa Dobrovského: Dobrovského názory, většinou vytržené z kontextu, se hodí jako záštita vlastních názorů, jako nepopiratelná autorita, dál lze psát o čemkoli.
Další léta však ukázala také jiné ovoce, zůstaneme-li v terminologii zemědělské: rea-lizuje se monumentálně koncipovaný Slovník jazyka staroslověnského, rozvíjí se ohromný výzkum problematiky cyrilometodějské, sou-stavně se provádí studium staročeských biblí, vrcholící edicemi nejcennějších textů (naposledy České bible hlaholské), pokračuje se ve zpracování staročeského slovníku, nekončí spory o nejstarší české legendy a osvětlení úsvitu českých dějin, dochází k pokusům s konečnou platností rozhodnout spor o RKZ, a tu všude (a to není zdaleka jmenováno všechno) se začíná od Dobrov-ského, staví se na něm tvůrčím způsobem, kriticky, z výše a dokonalosti dnešního vědeckého poznání.
Josefa Dobrovského od toho výročí nikdo neobcházel, ale postupně to stále více vypadalo, jakoby možná již nebylo nutno se vracet až tak daleko do minulosti, jakoby jeho odkaz přestal být aktuální. V recepci díla jsou patrné ještě další, zdaleka však již ne tak výrazné vrcholy, např. v r. 1979, které však stále více svědčí o konjunkturální motivaci, nikoli o integrální potřebě odkaz Dobrov-ského zkoumat. Staré bariéry odstraněny nebyly, postupně vznikaly jiné, dobře míněný jubilejní překladový výbor Benjamina Jedličky z  r. 1953, vhodně zapadající do popularizační linie recepce Dobrovského osobnosti a díla, nemohl nahradit studium původních textů. Stále více se vytrácel kontext doby, další postavy počátků národního hnutí vedle Dobrovského postupně bledly a interpretovat ty či ony názory, vysvětlit objevy a omyly (a hlavně zdůvodnit, že nijak neubírají Dobrovskému na genialitě) bylo stále obtíž-nější. Studium odkazu Dobrovského se stává zcela výlučnou záležitostí, zbývá nepočetná skupinka lidí okolo komise, kteří se mu věnují soustavně a nikoli jen příležitostně (Šimeček, Křivský, Krbec). Pokračuje výzkum pozůsta-losti, dalších archivů, ale bohatství, skrývající se nejen v PNP, ale i v jeho drobných pracích tištěných ani zdaleka ještě nebylo odhaleno – další nesplacený dluh.
Jenže, jak se píše již v argumentaci záměru komise vydat sebrané spisy, za pracemi Josefa Dobrovského se neúprosně začaly zavírat dveře knihovních trezorů, práce s prameny se stávala čím dál tím obtížnější. Dnešní stav je takový, že doposud nemáme k dispozici ani archiv komise. Výsledky jiné z aktivit komise, shromáždění úplného archivu tištěných prací Dobrovského a prací s jeho dílem spojených, nad kterým pracoval doc. M. Krbec v podstatě do své smrti před pouhými 5 měsíci, uspořádá nadace Aletti v Olomouci, kde bude tento soubor přístupný pro vědeckou práci.
– Na konferenci uslyšíme o plánu vydat Kritische Versuche z pozůstalosti Oldřicha Králíka, o elektronizaci německo-českého slovníku péčí Staročeského slovníku. Chystají se hebraica z díla Dobrovského v edici Stani-slava Segerta, Krbcova svazečku Opusculla lexicographica se však již nedočkáme. Ráda bych na tomto místě řekla, že je naší povinností před českou i světovou odbornou veřejností vzít na sebe závazek toto veliké dílo dokončit, opatrně však mohu pouze doufat, že to současné výročí povzbudí nový zájem, inspiruje nové činy, zrodí nové “dobrov-skology”.
Když se začalo mluvit o letošních oslavách, vyzařoval skepticismus ohledně schopnosti ještě cokoli významně nového k odkazu Josefa Dobrovského objevit či alespoň dodat i z prof. Alexandra Sticha. Těšili jsme se všichni na jeho slavnostní referát, stejně jako na pří-spěvek Milana Machovce. Již sama výstava, kterou si za chvíli budete moci prohlédnout, však inspiruje k mnohému zamyšlení nad aktu-álností odkazu Dobrovského jak v rovině vědecké, tak lidské. Program konference také slibuje mnoho podnětných témat. Možná, že naše doba má s kontextem života a díla Josefa Dobrovského společného více, než by se na první pohled mohlo zdát: jsme na prahu existence českého národa v prostoru bez hra-nic, vymezovaném v jednotlivých oblastech lidské činnosti podle inherentních hledisek přesně tak, jak tomu bylo v dobách Dobrov-ského, kdy on sám vytvořil paradigma věd, které byly později označeny za národní. Je to doba, kdy vztahy mezi národy nebude určovat jen státoprávní rámec, nýbrž budou vznikat vazby jiného druhu, ne nepodobné vzájem-nosti, pro kterou Dobrovský budoval základy tak cílevědomě. Česká věda bude stále výrazněji vstupovat do kontextu světové vědy neomezované jazykovým příznakem, česká kultura bude stavět na paradigmatu budovaném na jiném než národním principu. Prožijeme čtvrtý návrat, byť inspirovaný konjunkturou výročí stejně jako poslední dva návraty? Domnívám se, že pokud bude po výročí následovat nová spirála v recepci vědeckého odkazu, etiky, metodologie a rozvoj konkrétních vědních oborů, splní tyto oslavy své poslání.