|
Mezi úspěšné žáky významného českého orientalisty Rudolfa Dvořáka (1860 –
1920) na konci 19. stol. patřil Jaromír Borecký. (6.8.1869 České Budějovice
– 8.5.1951 Praha), který vynikl současně jako významný český básník a
hudební znalec, posléze rovněž jako ředitel dnešní Národní knihovny.
Borecký roku 1887 začal studium na pražské univerzitě v oboru germanistiky a
romanistiky. Avšak brzy ho zaujala východní filologie – připojil návštěvy
přednášek perštiny, turečtiny, etiopštiny, hebrejštiny a čínštiny u
profesora Rudolfa Dvořáka a Avestu, sanskrt a armén-štinu poslouchal u
profesora Josefa Zubatého. Borecký pak dále vzpomíná, jak v letním semestru
1889 začal s “malou hrstkou snaživců o poznání perského jazyka čísti ukázky
ze Šáh-náme.
Ano, mladého básnického ducha z orientální palety zákonitě zaujala mimořádně
bohatá klasická perská poezie. Okouzlily ho verše Omara Chajjáma –
jehož čtyřverší z překladů do evropských jazyků už roku 1875 přinesl
v Lumíru Svatopluk Čech, potom ukázky v překladu z originálu Jan Axamit a
Přemysl Hájek. Borecký publikoval 40 čtyřverší roku 1900 v České revui,
načež byl vyzván Jaro-slavem Vrchlickým, aby připravil obšírnější knižní
výbor. Z různých důvodů se však vydání odkládalo a k plné realizaci záměru
došlo až roku 1945. Jde o překlad 464 čtyřverší, jejichž přebásnění vyniká
mnohostrannou pečlivostí o zachování filozofie i vůně originálu, což
zře-telně naznačuje Boreckého vylíčení v před-mluvě dokládající péči, která
byla překladu věnována po formální i obsahové stránce. V překladu převládá
neustále zřetel k originálu, který vedl až k tomu, že např. pro pojem lálezár – jako tulipán vytvořil novotvar tulpolící. Podstatu asi přiblíží
ukázka z Boreckého souboru:
Jak dlouho o mešitě, postu, modlitbách?
Zpij třeba žebrotou se po krčmách!
Chajjáme, víno pij,
nebo z tvého prachu zrobí
číš brzy, brzy džbán a brzy vědro, ach!
A navíc, vydání je doplněno rozsáhlým a pří-nosným
doslovem (s. 103 – 142) o podstatě perských robájí a potom o verších
Chajjámo-vých od syna, školeného íránisty Miloše Boreckého (1903 – 1954). Ten
, kráčeje v otco-vých stopách, po vystudování orientalistiky na Karlově
univerzitě pracoval tehdy v knihov-ně, byl vrchním komisařem Zemské a
univerzitní knihovny – tento název tehdy nesla Národní knihovna. Patrně také
Miloš Borecký by za-sluhoval obsáhlejší zhodnocení v tiskovině Národní
knihovny.
V té době nejpovolanější znalec perské prozodie, univerzitní profesor,
íránista a turko-log Jan Rypka v časopise Slovo a slovesnost (1943, s. 91
–114) přinesl mimo jiné srovnání překladu některých čtyřverší od Josefa
Štýbra (1864–1938) a Boreckého. Konstatuje, že “uče-nec a básník v jedné
osobě vystíhá úkol” překladu, a sem řadí také Boreckého.
Další vážný zájem projevil Jaromír Borecký o vrcholné dílo perské epické
tradice, o Šáhná-me – Knihu králů Abolkásema Ferdousího (ve starší
literatuře též Abul Kásim Firdeusí) z 10. století.
Text začal číst s profesorem Dvořákem v letním semestru roku 1889, načež
poprosil pana profe-sora o systematické čtení a potom přistoupil k českému
překladu předních částí textu. Svěřil se profesorovi Dvořákovi se svým
úmyslem, a ten se studentem několikrát probral text, takže nakonec Borecký
předložil ve školním roce 1899/1900 doktorskou disertační práci nazvanou
Abú Kásim Firdúsí. Studie literárně historická s ukázkou překladu “Knihy
králů” v rozsahu 144 stran. Na 44 stránkách je tu český překlad částí
obsahujících úvod eposu a vládu prvních čtyř panovníků. Také zde patrně
poněkud přiblíží problém ukázka z části nazvané: |
Vláda Húšangova čtyřicet let trvala:
Pán světa Húšang, moudrý, spravedlivý,
Po dědu korunu vzal, nad ním plný
let čtyřiceti otočil se kruh,
pln umu mozek a pln práva duch.
Když na velkosti prestol usedl,
na trůně vladařů hlas pozvedl:
“Já pádšáh jsem nad pásmem sedmerým,
a všude vítěz, velitel se skvím…
V úvodu Borecký píše, že byl natolik podmaněn poezií
velkého íránského pěvce, že si “za životní úkol vytkl firdúsovská studia” a
že hodlá překládat Šáhnáme v celém rozsahu.
Po skončení studií v době průběhu doktorské-ho řízení byl Vladimír Borecký už
od 15. listo-padu 1890 nejdříve praktikantem tehdejší Veřej-né a universitní
knihovny v Praze, aby v ní pak prošel všemi stupni, až na nejvyšší.
Přeci jen však v prvních letech pomýšlel zřejmě na uni-verzitní dráhu a tak
předložil roku 1910 na filo-zofické fakultě pražské univerzity
k habilitač-nímu řízení nově vydanou knihu Firdúsí, Kniha králů, jež
vyšla nákladem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Borecký zde podrobil Ferdousího text podle Vullersova dokonalého
vydání Firdusii liber regni z roku 1877 další zevrubné studii o 219
stránkách. V části věnované úvahám o díle má rozbor eposu Šáhnáme, podrobně
se vyslovil k hláskosloví a tvarosloví díla a při-pojil také své úvahy ke
koncepci Ferdousího života. Následuje český překlad 93 dvojverší Ferdousího
satiry na šáha Mahmúda a potom 1161 dvojverší prvních částí Šáhnáme.
Borecký má rovněž drobné překlady z turečtiny a z íránistického zaměření
vybočuje rovněž básnický překlad lyrické oslavy síly lásky a krá-sy
Méghadút staroindického básníka Kálidásy (asi 4.–5. st.), na němž
pomáhal svému učiteli sanskrtu Josefu Zubatému.
Jaromír Borecký však ve snaze o habilitaci neuspěl – práce o Ferdousího
Šáhnáme k dosa-žení titulu vysokoškolského docenta nebyla uznána, a to mělo
patrně zásadní význam v jeho dalším profesionálním vývoji. Věnoval se
kni-hovnické kariéře –a tou byl mimořádně pohlcen zejména po vzniku
Československé republiky, kdy byl jmenován ředitelem této významné knihovny,
kterou dále budoval jako ústřední, vrcholné knihovnické zařízení celé
republiky do roku 1930. Jeho zaměření se však projevuje i v této jeho
funkci. Vypracoval a vydal spolu s prof. Hrozným např. pokyny pro
transkripci z písem východních jazyků pro potřebu kni-hovníků, a také na
návrh tehdejšího docenta Jana Rypky nakoupil pro knihovnu obsáhlý soubor
starých perských, arabských a turec-kých rukopisů z pozůstalosti
istanbulského buditele a učence Ahmeda Vefika a tureckých princů.
A je třeba poznamenat, že jeho obdiv k perské, předovýchodní poezii se
projevil také ve vlastní tvorbě.
Ve verších už od roku 1886 jsou patrné stopy orientalistického zaměření. Ve
sbírce Rosa mystica z roku 1892 v básni Zdvojená balada ke
chvále ňader své paní se dovolává básníka Fattáhího, v básni nazvané
Arabská melodie zazní východní hudební nástroj rebáb, přichází proslulý
perský básník Háfez a muezzin. Borecký skládá také vlastní gazel s refrénem
a s mottem:
Najdešli, co lásky hodno,
miluj a nech svět být světem.
Převzal je z Košutova a Vrchlického překladu Háfezovy
poezie. Borecký patřil k Vrchlického blízkým přátelům – ten ocenil Boreckého
zaměření roku 1900 ve čtyřverší, jež mu věnoval “v přátelství pro vždy”:
Moudrost světa rozmanitá
ve čtyřverších drobných skryta
líp jde k duhu, ve přítele oku,
když se srdcem prozářená čítá.
Už bylo řečeno, jak se Borecký věnoval lákavým robájím –
čtyřverším Omara Chajjáma, a má i drobné překlady z veršů Háfeze a Bákího.
Podobně ve vlastní sbírce Zpěvy života (Praha 1911) mají místo
vlastní čtyřerší a východní reminiscence v další poezii:
A v jeho písních šílel Madžnúnem.
“Ó, Lejlo, Lejlo!” lkala sladce z nich
jak z hrudi snědé toho Araba,
jenž mládí své a krásu, slávu, moc,
vše obětoval lásky bludičce
a v písek pouště žal svůj pohrabiv,
přec klidu nikde, nikde nenalez.
Borecký znamenal ve své době mnoho v poezii – má své
místo v dějinách českého básnictví. Postavením do čela nejvyššího
knihovnického zařízení v republice získal rovněž vysoké ocenění. Má však
pevné místo také v historii české íránistiky v tom, jak zasáhl tehdy – před
sto lety – v rozvíjejícím se úsilí o široké kulturní poznání. |
|
SOUPIS PUBLIKOVANYCH PRACÍ V OBORU
ORIENTALISTIKY 1. Omar Chajjám, Rubá´jját. Ukázka z úplného
překladu. 40 čtyřverší. Česká revue 3, 1899– 1900, s. 536–541.
2. O tureckém básníkovi Bákím. Zvon 1,1901, s. 539–540.
3. Kálidás, Méghadút čili Oblak poslem lásky. (Spol. s Josefem Zubatým.),
Praha, b.r. (1902), 53 str.
4. Omar Chajjám, Rubá´jját. Zvon 4, 1903–1904, , s. 527. 6 čtyřverší.
Studie na s. 530–531, 637.
5. Ibn al–Fakíh al–Hamadání, Zát–al–havátir. Překlad. Český lid 15, 1906,
s. 2–3.
6. Háfiz. Čtyřverší. Máj, 5, 1906–1907, s. 481.
7. Omar Chajdám. Čtyřverší. Máj 5, 1906–1907, s. 571.
8. Firdusí, Kniha králů (Šáh–náme). Překládá a vysvětlivkami provází
Jaromír Borecký. Praha, 1910. CCXIX plus 99 str.
9. Gazel. Česká lyra 1913, s. 79–80. Foto J.B. s. 288.
10. Háfiz. Čtyřverší. Topičův sborník 1, 1913–1914, s. 85.
11. Perská povídka. Topičův sborník
2, 1914–1915, s. 431.
12. Ze čtyřverší Omara Chajjáma. 24
čtyřverší. Novoročenka Osvětového svazu 1914, s. 37–41.
13. Perská povídka. Topičův sborník 4, 1915–17, s. 558.
14. Omar Chajdám. Čtyřverší. Topičův sborník 5, 1917–1918, s. 85.
15. Omar Chajdám. Čtyřverší. Topičův sborník 1918–1919, s. 316.
16. Omar Chajdám. Čtyřverší. Topičův sborník 9, 1921–1922, s. 82.
17. Omar Chajdám. Čtyřverší. Topičův sborník 10, 1922–1923, s. 37, 417.
18. Omar Chajdám. 4 čtyřverší. Československá republika 1922.
19. D. Cicvárka, Asijské problémy; J. Hříbek, V zemi lva a slunce.
Recenze. Zvon 28, 1927–1928, s. 43.
20. R.R. Hofmeister, Zarathuštra. Praha, 1929. Recenze. Zvon 30. 1930, s.
555.
21. Čtyřverší Omara Chajjáma. Přeložil Dr. Jaromír Borecký. Studií,
poznámkami a vysvětlivkami doprovodil Dr. Miloš Borecký. Praha, 1945. 161
str. |
