(Foto: Eva Hodíková.)

Literární podvečer v Národní knihovně a vernisáž výstavy navštívila náměstkyně ministryně kultury Bulharské republiky Maria Rusinova (vlevo), večer uvedl Nikolaj Balčev, ředitel BKIS. Autora a jeho dílo přiblížila bulharistka Marie Hronková (druhá zprava).
Výstavu uspořádala Ivana Srbková s využitím fondů Slovanské knihovny, zčásti také z osobních fotografií, korespondence a dalších dokumentů, které zapůjčil sám básník Rakovski.
Na přípravě výstavy výtvarně spolupracovala Magdalena Chumchalová.
S tvorbou bulharského básníka Vaťo Rakovského se veřejnost mohla seznámit také v Literárním večeru milostné poezie v Klubu Malaché. Výbor z autorových veršů pro četbu uspořádaly k této příležitosti Ivana Srbková a překladatelka Dana Hronková.

Poezie Vítězslava Nezvala, Jaroslava Seiferta, Konstantina Biebla, Vladimíra Holana, Františka Halase, Jiřího Wolkera a dalších českých básníků vstoupila k bulharskému čtenáři prostřednictvím překladů bulharského básníka Vaťo Rakovského. U nás vyšla jeho sbírka Jak plachá voda (Československý spisovatel, 1984), samostatné básně byly publikovány ve sbírkách Bulharské jaro, (Mladá fronta, 1957) a Jižní vítr (Československý spisovatel, 1974). V českém kulturním prostředí je znám nejen z let 1991-1994, kdy působil jako kulturní atašé na Velvyslanectví Bulharské republiky, ale jeho kontakty především s českými literáty se datují již od poloviny padesátých let. Právě osobní kontakty a přátelství umožnily Vaťo Rakovskému poznat život v  naší zemi zblízka.
Z řady ocenění připomeňme Cenu Premia Bohemica v roce 1997, udělenou Českým literárním fondem za překlady důstojně zprostředkovávající českou literaturu v zahraničí, kterou Vaťo Rakovski převzal v Zrcadlové kapli Klementina.

Při návštěvě Národní knihovny poskytl Vaťo Rakovski Bulletinu plus rozhovor.

Ovlivnila česká poezie a zejména autoři jejichž díla jste překládal Vaši tvorbu?
Samozřejmě, motivy Seifertovy a Nezvalovy jsou v mých básních, napsal jsem báseň věnovanou Nezvalovi, napsal jsem báseň věnovanou Seifertovi, v  tomto smyslu existují verše, které jsem napsal. Ale myslím, že přímý vliv na moji poezii neměli, vždy jsem se snažil zachránit své já, svoji identitu. Básně věnované Seifertovi a Nezvalovi jsem napsal proto, že je považuji za nejlepší básníky 20. století nejen české, ale evropské; zda mě ovlivnili, to sám nedovedu posoudit.
S Nezvalem jsem se setkal hned při své první návštěvě. Na besedě spisovatelů mě posadili do první řady vedle impulzivního, neklidného, vitálního, robustního pána, který seděl na jedné a půl židli, takže mě zbývala jen polovina židle. Ale když vstal a mluvil, tak mluvil krásně. A hned potom jsem se s ním seznámil. Dostal jsem několik svazků jeho poezie a ještě v Praze jsem začal překládat. To bylo v roce 1953. Později mě paní Nezvalová pozvala na návštěvu a jezdili jsme po Třebíčsku, po místech, kde Nezval prožil mládí. To už tady Nezval nebyl.

Jaký je Váš vztah ke knihovnám a jak se díváte na dnešní knihovníky?
Moje představa je trochu staromódní. Ředitelem naší národní knihovny byl jeden z největších bulharských básníků Penčo Slavejkov. Vážím si funkce ředitele národní knihovny, to je pro mne představa velmi vzdělaného člověka. V národní knihovně v Sofii pracují lidé, kteří mají vztah nejen ke své profesi, ale vůbec k literatuře, ke knihám a časopisům, čtou je, znají je a poradí vám. Jsou velmi sečtělí a vzdělaní. Mám tam i spoustu kolegů z univerzity. V městské knihovně v Sofii se zase schází náš PEN klub, já jsem ve vedení, a velice hezky nás přijímají. Navíc je tam bohatý kulturní a společenský život, pravidelně pořádány "premiéry" knih, literární večery, na nichž jsou představovány nově vydané knihy. Knihovny jsou pro spisovatele velmi důležité.

Své vyznání si Vaťo Rakovski ponechal na závěr literárního večera, a protože nebylo jen pouhou tečkou za příjemným setkáním, ale prosbou k budoucnosti, citujeme alespoň část:
"Na výstavě svých knih, originálních i překladových, které Slovanská knihovna vystavila k mému kulatému výročí, jsem viděl celou svou cestu od prvních hříchů do těch posledních. Tento můj dlouhodobý útěk z krutého života, útěk se svíčkou svého ducha v rukách, útěk za Orfeem... Myslím si, že zřejmě nejtěžší v tom kolektivním světě je zachránit svou identitu, zachránit své já....
Podaří-li se nám zachránit svíčky svého "já", život bude pestřejší. Nezachráníme-li ty svíčky, v tomto světě se budou pohybovat jenom těla. Modlím se k Bohu, modlím se každodenně, aby nám zachránil svíčky ducha."
Zpracovala: Zuzana Havelková