Vzpomínka na skladatele Ladislava Vycpálka u příležitosti jeho jubilea, připadajícího právě na tento rok, není a ani nemůže být jed-noduchou záležitostí. Obvyklá hodnotící epiteta jsou v jeho případě nedostatečná – Vycpálek není jen významným představitelem české hudby 20. století, ba dokonce nebyl jen významným hudebním skladatelem …
Ladislav Vycpálek se narodil v Praze 23. února 1882. Múzickou stránkou své osobnosti tíhnul přirozeně k umění, konkrétně k hudbě, kdežto svou exaktní psychickou dispozicí směřoval k vědeckému poznání. Obě dispozice se v ce-lém Vycpálkově žití i konání vzácně dopl-ňovaly. Zpočátku převažovala ta druhá.
Školní a gymnaziální léta vystřídalo studium filologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, konkrétně v oblasti bohemistiky a germanistiky. Taková aprobace tenkrát před-určovala ke dráze středoškolského profesora, ve Vycpálkově případě nejspíše mimo Prahu. A to právě Vycpálek nechtěl – bytostně toužil po důkladném studiu hudební kompozice a to bylo možné v podstatě jen v Praze. Existenční starosti pomohla vyřešit přátelská rada, aby se se svým vzděláním ucházel o místo v tehdejší Universitní, dnešní Národní knihovně. Sem také roku 1907 skutečně nastoupil.
Zatímco se vpravoval do kvalifikace odbor-ného knihovníka v tichém ústraní Klementina, studoval soukromě skladbu u Vítězslava Nováka, jednoho z  nejvýznamnějších žáků Antonína Dvořáka. Již po prvních tvůrčích počinech, které představují písně na poezii symbolistů a dekadentů (Tichá usmíření), dále v  jeho odkazu ojedinělý melodram (Dívka z Lochroyanu) W. Scotta a žánrově rovněž ojedinělý Smyčcový kvartet C dur – všechny tři kompozice napsal ještě před rokem 1910–, bylo jasné, že na pole české hudební tvořivosti vstoupila výrazná tvůrčí individualita. Uvedenou trojicí skladeb jakoby předpověděl, že své úsilí zasvětí především sféře žánrů vokálních a komorních. Jenže to podstatné teprve mělo přijít až po první světové válce. Kantátou o posledních věcech člověka (1921), kantátou Blahoslavený ten člověk (1933), věnovanou T.G.Masarykovi a Českým requi-em “Smrt a spasení” (1940) se Vycpálek postupně zařadil v první sled renomovaných tvůrců v oboru české monumentální vokálně–instrumentální kompozice 20. století s tím, že kantátu Blahoslavený ten člověk lze s největší pravděpodobností považovat za vrchol jeho celoživotní tvorby vůbec.
Stylově charakteristickou a nadčasovou plat-nost má rovněž Vycpálkova tvorba komorní 20. a 30. let, najmě pro sólové smyčcové nástroje. Vycpálkovým komorním skladbám vévodí téměř hodinový kolos, Sonáta in D “Chvála houslí” pro housle, klavír a mezzo-sopránové sólo (1928), adekvátní protipól jeho kantátových monumentů.
Vedle Vycpálkovy osobnosti umělce–sklada-tele ovšem nesmíme zapomínat na osobnost Vycpálka odborníka – vědce.  Jedna  s  druhou