|
Jak známo, v komplexu budov Klementina měla sídlo po
velmi dlouhou dobu Státní hvězdárna. Dnes z ní běžný návštěvník Prahy pozná
jen do daleka viditelnou a na pano-ramatu Prahy nepřehlédnutelnou
Astronomic-kou věž, která byla díky akci “Praha – evropské město kultury roku
2000” zpří-stupněna veřejnosti. Národní knihovna vy-dala v těchto dnech pod
názvem Astronomie a Klementinum knihu, která je jedním z plodů
této akce, i když vychází až nyní.
Kniha sama, již podle svého názvu, pojednává o astronomii a konkrétně o tom,
jak byla svázána s Klementinem.
Klementinum vybudovali Jezuité a Astrono-mickou věž zde postavili již roku
1722. Proto je zřejmé, že k tomu, aby se ozřejmily kořeny jezuitského zájmu
o tuto vědu, je nutno se podívat i na dobu starší, která příchodu Jezuitů do
Čech (1556) předcházela. Samo-zřejmě, že se jedná o založení pražské Karlovy
university a o výuku astronomie na ní.
Nicméně v období, kdy v Čechách došlo k největšímu rozmachu astronomie, tedy
za vlády Rudolfa II. krátce před třicetiletou válkou, Klementinum už stálo.
I když si nej-větší protagonisté tehdejší astronomie, kterými byli Tycho
Brahe, Johannes Kepler a Tadeáš Hájek z Hájku, udrželi jistý odstup od
Jezuitského řádu, protože sami byli protestanté, je velmi zajímavé vidět
prolínání vědy v tehdejší liberální Praze.
Následující doba úpadku, která začala tři-cetiletou válkou, a jež byla
způsobena mimo jiné i děsivým hospodářským propadem, nebyla pro astronomii
zase až tak hluboká, jak mnozí soudí. Doba “Temna” byla spíš dobou temna pro
českou národní svébytnost, než pro vědu samu. Zde mnohem více bránila
rozvoji ortodoxní katolická církev, která se stále nebyla schopna vyrovnat s Koper-níkovým heliocentrismem. Jezuitský tanec mezi vejci, kdy jejich předním
vědeckým činitelům bylo jasné, že geocentrismus je už naprosto neudržitelný,
patří i dnes k mimo-řádným příkladům toho, jak probruslit mezi vymáhaným (geocentrismus)
a tím, co je při-rozené a co má budoucnost (heliocentrismus). Čtenáře možná
zaujme, do jaké míry byly poměry v tomto směru v rámci jezuitského řádu
svobodné. Jezuité rozhodně nepatřili mezi zanícené hlasatele Ptolemaia. Duch
Prahy, jakožto ostrůvku pozitivní deviace v tehdejším protireformačním
oceánu, se pro-jevil i za zdmi jezuitské koleje. V tom spočívalo zřejmě
největší dědictví renesance. Únikem z dilematu doby se jezuitům stala gnomonika, čili konstrukce slunečních hodin, ve které dosáhly nemalých
úspěchů.
Pozoruhodná je také činnost členů jezuitského řádu na misiích v Číně a
v Latinské Americe. Mnoho odborníků právě na astronomii a ma-tematiku, kteří
vyšli ze zdí Klementina, se za-psalo do světové historie vědy. Bez zmínky o nich by kniha nemohla snad ani vyjít.
Stejná pozornost patří i klementinskému jezuitskému muzeu, které po dlouhou
dobu existovalo jako velmi významná naučná insti-tuce. Založeno bylo roku
1722. Za povšimnutí stojí, že díky tomu bylo dokonce starší než British
museum v Londýně a patřilo mezi nejstarší v Evropě. Správcové tohoto muzea
byli často osobně provázáni s řediteli hvězdárny. V každém případě spolu
velmi těsně spolupracovali. Je nesmírná škoda, že muzeum bylo během
“osvícenství” roku 1785, čili za Josefa II., zrušeno. Dnes takový čin můžeme
hodnotit jen jako barbarství neznalců.
Další odbočkou, která přímo nesouvisí s astronomií, je historie
meteorologických pozorování. Ve zdejších prostorách pokračují dodnes a
vytvářejí tím jednu z nejdelších souvislých řad bez přerušení na světě. I
když první meteorologická pozorování jsou velmi stará, můžeme říci, že
s jejich kvalitnější formou začal Josef Stepling, od roku 1751 první ředitel
hvězdárny.
Po zrušení jezuitského řádu 21. července 1773 přešla hvězdárna do majetku
státu a astro-nomie zde pokračovala bez větších převratů dál. Je smutné, že
právě v době národního obrození prožívala tato věda u nás svoje nejhlubší
temno. Doba osvícenectví přinesla pro astronomii v Čechách nebývalý úpadek,
i když jinde ve světě tomu tak nebylo. Na nut-né úrovni se udržela snad jen
časová služba, které je věnována také jedna kapitolka. Z dalších činností
pak na hvězdárnu přibyla |
magnetická, přesněji řečeno geomagnetická, měření. Ta byla nejkvalitnější na
území tehdej-šího Rakouska–Uherska a zdejší hvězdárna veškerá tato měření
v rámci tehdejší monarchie koordinovala. Přesto se nemůže říci, že by tehdá
astronomie kvetla.
Zlepšení nastalo až koncem 19. století. Bylo to v době, kdy byla Karlova
universita – tehdy pod jménem Karlo Ferdinandova – už roz-dělena na českou a
německou část. Zatímco česká astronomie startovala téměř z nuly, na německou
část, která stále sídlila v bu-dovách Klementina, přišel člověk světového
formátu, prof. Ladislav Weinek. Ten byl typickým občanem Rakousko-Uherska.
Narodil se v Budapešti, studoval ve Vídni a v Jeně, pracoval v Lipsku a
v Praze. Snad to byl původně Slovák Vaněk. Zdejší astronomii pozvedl
skutečně mimořádně. Mezi jeho prvenství patří dnes již téměř zapomenutá
první fotografie meteoru na světě. Podstatné je i to, že patřil mezi první,
kdo soustavně pozoroval výšku pólu nad horizontem, čili tak zvané kolísání
výšky pólu. Jde o pohyb zemských pólů vzhledem k Zemi. (Vzhledem k obloze
jsou to dávno před tím známé pohyby jakými je precese a nutace.)
Weinekovy zásluhy o tuto “královskou” vědu byly oceněny i čestným doktorátem
university v Berkeley, USA. Zemřel v roce 1913, krátce před vypuknutím první
světové války. S ním, a současně s Rakouskou monarchií, se uza-vřela jedna
dlouhá kapitola vývoje astronomie u nás.
Po první světové válce se Státní hvězdárna stala majetkem Československého
státu a po-češtila se. Přibyly k ní hvězdárny ve Staré Ďale na jižním
Slovensku (dnes Hurbanovo) a v On-dřejově, asi 40 km jihovýchodně od Prahy.
V budovách Klementina zůstala v podstatě jen časová služba, která byla za
druhé světové války přestěhována v Praze na Vinohrady. A právě ústav na
Vinohradech v Budečské ulici spolu s ondřejovskou hvězdárnou vytvo-řily
Astronomický ústav v nově budované Československé akademii věd. Tento ústav
pracuje dodnes, je začleněn do Akademie věd České republiky a má světové
renomé.
Autor knížky Astronomie a Klementinum je právě z výše zmiňovaného
ústavu. Kromě geodynamiky se zabývá i historií astronomie.
Poslední kapitolu tvoří popis budované expozice, která se návštěvníkům
postupně zpřístupňuje.
Knížka je doplněna i několika zajímavými tabulkami, jakými je například
soupis ředitelů Klementinské hvězdárny či medailonky ne běž-ně známých
jezuitů.
Na knížce je patrné, že se nejedná o podrobnou studii. Není to ani možné,
protože by musela pojednávat prakticky o celé historii naší astronomie.
Podává stručný přehled, i když nejsou vynechány některé detaily, které byly
pro další rozvoj této vědy podstatné. Doplněna je mnohými, i barevnými,
obrázky, takže lze říci, že “oku celkem lahodí”. To, co je podstatné, je to,
že vychází současně nejen česky, ale i anglicky, takže může být i za-jímavým
suvenýrem pro mnohé návštěvníky Prahy. Navíc propaguje historii této vědy u nás a tedy i zdejší úroveň v dřívější době. Je tedy naším nejlepším
vyslancem a může oslovit právě ty, kteří si nejsou jisti, jaký standard měly
české země v historii. |
