|
Dlouho jsem znal Klementinum jen z vyprávění své dcery z
dob jejích pražských studií. Později (nadšeně) přidala své zkušenosti
básnířka Karla Erbová. Ona byla také “příčinou” mé první návštěvy Zrcadlové
kaple - chtěl jsem být při tom, když přebírala cenu Jana Zahradníčka. Šéfka
varnsdorfské knihovny Olga Domorázková mne mnohokrát lákala, že mne do té
Národky někdy vezme, ale neměl jsem čas ...
Až teprve nedávno jsem díky básníkovi Zdeňku Janíkovi nahlédl Národní
knihovně “pod pokličku”. A hned napoprvé měrou vrchovatou. Naše báječná
průvodkyně doká-zala představit přístupná místa i “technické zákulisí”
Klementina tak živě a sugestivně, že jsem měl po několika hodinách dojem,
že to tady znám odjakživa. Chvílemi jsem se propa-dal do dávno minulých časů
– pod freskami na Křížovnické chodbě nebo v letním refektáři proměněném na
studovnu, kde jsem se učil tichu staletí a vyrovnával se s tíhou vědomostí
lidstva. Na okamžik jsem téměř fyzicky pocítil genia loci tohoto místa – a
touhu, aby ve mně kousínek zůstal ... A pak jsem se rád vracel do přítomnosti, překvapen milou pozorností a rozsahem služeb, poskytovaných
pracov-nicemi tohoto zařízení, které jako kdyby vůbec netížilo vědomí oněch neuvěřitelných (a stále narůstajících) šesti milionů svazků, v nichž je obsaženo i pár deka mých vlastních pokusů ... a fascinovala mne přítomnost kompjútrů, nabitých informacemi mezi zdmi nasáklými pamětí, kterou
nepojistíte pouhým zmáčknutím cétéerel es, ale ani se jí tak snadno
nezbavíte nějakým dylítem. Když jsem odcházel, mrholilo, sluneční
hodiny (usque adoccasum) na Révo-vém nádvoří ukazovaly čas nula.
Padla na mne úzkost a úcta. Ale radost, že jsem viděl něco krásného, mne
hned zase vynesla vzhůru a zpátky. V autobuse domů jsem si slíbil, že se
občas vrátím zalistovat těmi miliony, které nezajímají bankéře, protože
jejich hodnotu nelze vyčíslit ani spočítat.
Příběh medvídkový
Pasáží se kutálí korálky
podpatky zobou beton
a já se bojím
že jsi ještě bosá a nemůžeš najít
to správné líčidlo
Marně čtu hodinky pozpátku
tahle archa pluje pomaleji
než blues o tvých pihách
Všude kolem zlevňují Vánoce
ale ty naše neprodáme viď
Tak už vklouzni do nějakých škrpálů
než okoušu si nehty k předloktí
S prvním dotekem
očima punčošíma
bíle se rozsněží
tvá kůže udivenější teď
než medvídci v očích pode mnou
Pauza v dějinách
Utíkám ranním sněhem k ranní
budce a zvoním
V žaludku čaj
voní jen o ní
a kdesi za kostrami stromů
klimbající stíny vraní
Čím dnes mne raní?
Čím ji dnes raním?
Klidem milostných zbraní |
Dějiny sněhuláčí
Visí na šňůrce
Možná
Pokud pochopilas
že hlína ohněm nezbělá
Židle
na které se prožíváme odděleně
ale ne sami
vrže občas a důsledně
Radíš mi u kávovaru a já pak piju
tu černou šlichtu místo tvých úst
dokud je čas dokud máš zdravé zuby
dokud mě vzrušuje i pomyšlení
dokud jaro neodplaví kastrůlek
nahnilou mrkev a mé zuhelnatělé oči
Tak to vidíš sama
o bílé postavičce před naším domem
se opět nedozvíš nic
Roztaje a půjdeš–li ve snu kolem
nestihneš říct: Miláčku
ani stopadesátýprvý převlek se ti
nepovedl
Všední den
Nad Luží místo slunce
zapraštěl poslední mámin
pokus vstát
z proutěné židle a
uprchnout před sebou
Příběh vánoční
Housle a trubky Hlas Dech její
v dálce požalas Noci svatá
Jak můžeš být když nemiluji
ji
Zkrať se a odejdi
k buclatým andílkům v ponožkách
děratých Kých někdo
a pak zas mlčení dýmá
v mrazu kazatelním
Píseň ještě neskončila
teprv se provaz prořezává
k hrdlu
Džber řinčí po schodech
tak měkce jak jen sníh může
dopadat na rány
Dotýkám se srsti
Vstupuji Loupím
Možná už naposled snad teprv
poprvé
Doufat Mít pro co umírat
A pak bez konce se ptát co bylo
to předtím
Stará noc
Větve opuchlé jablky Ticho
Kravata Orionu visí nad tmou
opřenou o tvůj puls
Ochladilo se
V kloubech loupí stáří
Zde se potkáme
Sedlové střechy dusot pot
v třmenech bosá čerň
a za očima pět nepomuckých hvězd.
|
