Helena Směřičková

Letos tomu je dvacet let, kdy zemřel básník, nakladatelský redaktor a také ředitel Univerzit-ní knihovny (nynější Národní knihovny) v Praze.
Narodil se dne 22. května 1905 v Hrabové u Moravské Ostravy v rodině slévače. Po brzké otcově smrti (padl v první světové válce) jeho matka vychovávala své tři děti ve velmi nuzných poměrech. Oba synové, Jaroslav a Vilém, byli velmi nadaní, a tak je na přímluvu katolického faráře dala studovat. Vilém si zvolil obor češtinu a francouzštinu na filozofické fakultě Karlovy univerzity v  Praze. Bydlel v Hlávkově koleji pro nemájetné studenty spolu s básníkem Janem Čepem. Oba byli mlčenliví samotáři a uzavřeli spolu celoživotní přátelství. Po absolutoriu získal Vilém Závada doktorát filozofie svou disertační prací o Václa-vu Šolcovi, básníku Prvosenek. Nepodařilo se mu získat místo středoškolského profesora, a tak působil jako literární referent v kulturní rubrice Českého  slova,  potom  v  novinách A–zet. V letech 1930 – 1931 redigoval literární týdeník Rozpravy Aventina. Zánikem tohoto nakladatelství přišel o místo. Nejlepším příte-lem Viléma Závady byl PhDr. Bedřich Fučík, tehdejší ředitel nakladatelství Melantrich. Z popudu Františka Halase založil dr. Fučík Listy pro umění a kritiku. Závada se stal od-povědným redaktorem tohoto časopisu v letech 1933 – 1937. Klidná léta tvůrčí práce skončila rokem 1937. Vilém Závada nastoupil do Univerzitní knihovny, kde byl zaměstnán až do roku 1960.
V této předválečné etapě života se básník proslavil hned svou prvotinou Panychida (1927). “Je to téma tragického pocitu života plného bolesti, ran a pláče. Podobné chmurné a melancholické meditace plné neklidu i hořké skepse a zmaru psali i jeho nejlepší přátelé (Jan Čep, Vladimír Holan, Jan Zahradníček). Byla to vzpoura čtyř básníků proti “klišé” vytvořenému kolem tehdejších moderních lite-rárních směrů – poetismu a surrealismu (Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval). Všichni si jakoby do štítu napsali výzvu “memento mori”, pamatuj na smrt. “Závadova Panychida byla vzorovým příkladem svou dynamikou, imaginací a mladistvou zkušeností nábožen-sko–proletářského zážitku”.”
(B. Fučík: Čtrnáctero zastavení. Praha, Melan-trich, 1992.)
Dalšími sbírkami jsou Siréna (1932) a potom Cesta pěšky (1937). V této sbírce jsou již básně, ve kterých se umělec oprostil od věč-ného prokletí a viděl záchranu v přírodě a lásce. Hradní věž vyšla v roce 1940. Místo melancholie se objevuje důvěra a víra. Pocit osobní tragiky se mění v radost ze života. K tomuto optimistickému pohledu básníka zřejmě přispěl šťastný rodinný život.
Po druhé světové válce bylo najednou všechno jinak. Tato část Závadova života je ve znamení stálé existenční jistoty a veřejné činnosti.
Od roku 1945 byl tajemníkem, vlastně zastupujícím ředitelem Univerzitní knihovny. V letech 1948 – 1949 řídil ústav jako prozatímní přednosta a v letech 1958 – 1959 jako ředitel. Byl pasivním členem Komunistické strany Československa již od roku 1945. Nikdy však nepřijal jakoukoliv funkci ve straně a nikdy nezneužil svého postavení ke kariéře nebo jakémukoliv zlému činu. V roce 1955 prohlášen zasloužilým a v roce 1966 národním umělcem. Někdy svým jednáním provokoval oficiální ideologické “mocipány”. Využíval svého výji-mečného postavení národního umělce, ale ni-kdy neupadl v nemilost. Možná proto, že nebyl ctižádostivý, nevyhledával spory, a tak i niko-mu z mocných nepřekážel.
PhDr. Závada byl plachý, mlčenlivý a uzavřený člověk. Patrně byl svobodný jen ve svém vnitřním světě. Musel se přizpůsobovat pod-mínkám veřejného života, do kterého byl nepraktický umělec vtlačen. Komunistické ve-dení si přivlastnilo slavného básníka. Snad pro jeho ostravský původ i počáteční levičácké názory. Nebyl to žádný komunista, ale budil zdání rozporuplného člověka. Vždyť celý svůj život prožil ve věřící evangelické rodině a jeho nejlepší přátelé byli katoličtí básníci a spiso-vatelé (Jan Čep, Jakub Deml, Bedřich Fučík, František Křelina, Jan Zahradníček). Závada měl čisté a dobré srdce, byl to velmi ušlechtilý a laskavý člověk. Také charakterní a statečný. Vždy pomáhal poníženým, nespravedlivě ukřivděným lidem, zejména svým přátelům i je-jich rodinám.
V knihovně jsem byla zaměstnána od roku 1947, a tak jsem jej dobře znala nejen z jeho soukromého osobního, ale i veřejného života. V padesátých letech bylo mnoho politicky vykonstruovaných procesů proti všem, kteří se znelíbili komunistické vládě. V nemilosti se ocitlo i mnoho literárních pracovníků a spi-sovatelů, zvláště z řad katolických básníků. PhDr. Závada se nebál přijít k takovému politi-ckému procesu, aby podal pravdivé svědectví a velmi pochvalnou obhajobu svého uvěz-něného přítele. Nebál se ani podepisovat všechny protesty, petice a žádosti o milost pro uvězněné spisovatele. A pro ně se stal bal-zámem útěchy na duši. PhDr. Závada vypadal zdánlivě jako pasivní člověk. Ale znám jej z doby jeho ředitelování jako velice ener-gického člověka. Na počátku padesátých let byla velká agitační akce “Na pomoc výrobě”. Myslím, že sedmdesát tisíc lidí z řad inteligence mělo nastoupit k manuální práci do továren. Na ministerstvech došlo k velké restrikci úředníků, v roce 1958 se rušily i mnohé výzkumné ústavy. Do knihovny přišlo i mnoho komunistických prominentů z řad minister-ských úředníků. A z knihovny mělo ještě více odejít do výroby. Komunistické vedení a od-bory v knihovně rozhodly o odchodu těch nejmladších knihovníků. I já jsem byla mezi nimi. PhDr. Vilém Závada se velmi energicky proti tomuto rozhodnutí postavil, jeho záslu-hou jsme všichni zůstali.
Říká se, že pod svícnem je tma. Knihovna se stala silným ideologicko–politickým cent-rem, a přesto byla útočištěm všech potřeb-ných. Např. tu našla existenci paní Clemen-tisová, žena popraveného ministra zahraničí Vlada Clementise. Zaměstnán tu byl např. i PhDr. Miroslav Halík, dlouholetý redaktor Čapkových spisů. Nemusil se věnovat kniho-vnickému řemeslu, ale stále pracoval na edici Čapkova díla, i když tehdy se nesmělo vydávat. Jednu dobu jsem měla kancelář vedle jeho a pamatuji se na jeho malého synka, který za ním chodíval. Je to nynější profesor teologie Tomáš Halík. Bylo mnoho těch, kteří našli v knihovně azyl. Ve Slovanské knihovně to byl např. básník Ladislav Dvořák, zaměstnány tu byly i obě dcery PhDr. Fučíka.
Po odchodu z knihovny byl PhDr. Závada předsedou Literárního fondu. Byla to instituce, která pomáhala literárním pracovníkům. Při vydávání knih byly v nakladatelstvích dlouhé termíny a autoři zůstávali bez peněz. Literární fond jim poskytoval velké zálohy podle nakladatelských smluv. Tímto způsobem mohli uhájit svou existenci všichni, kteří byli v nemilosti nebo vydávali svá díla pod jiným jménem. Všem, kteří potřebovali pomoc, i jejich rodinám zvláště, pomáhal PhDr. Závada.
Myslím, že v těch padesátých až sedmde-sátých letech nebyla básnická tvorba Závado-va tak vynikající. Snad neměl potřebný čas nebo tvůrčí elán. Povstání z mrtvých (1946) je o velkých hrůzách a překonání zla. Následuje Město světla (1950), Polní kvítí (1955), Jeden život (1972). Také verše pro děti Jdou vojáci jdou (1956), U maminky a tatínka (1959) jsou básně značně průměrné.
Poslední období Závadova života je klidné a plné krásné tvůrčí činnosti. Již v roce 1968 bylo velkou provokací jeho zbásnění biblic-kého nového kralického překladu knihy Jobovy. Téměř zároveň psal svou sbírku básní Na prahu, která vyšla v roce 1972. Toto vrcholné dílo připomíná Panychidu a je patrně niterným vyznáním básníka. Jak napsal PhDr. Fučík: “Při svém hrdlování s Jehovou Job výbojně říká: “Nebudu tedy krotit svá ústa/mluvím v úzkosti svého ducha/, stěžuji si v hořkosti duše...”. Tyto výkřiky jako by přímo navodily verše Závadovy: “V životě jsem se hájit neuměl/Až dneska bych se bránit chtěl/Jako krev se ve mne slova cedí /A ne-dostávám na ně odpovědi”. Takto začínají Závadovy

Dne 18.6.2002