se lidé začínali plazit a šplhat. Když se rozčilil, naběhla mu na spánku žíla a já jsem měla strach o jeho zdraví a život. To, co zažil, ukládal do veršů a do povídek; tam najdeme skutečný obraz doby, živoucí pravdu, to, jak to bylo. Zažili jsme to všichni, někteří s klapkami na očích, ale on byl člověk, který viděl a neml-čel. Proto je jeho tvorba tak ryzí a opravdová, proto byl tak nenáviděn (nezastírejme si to – bylo přece mnoho lidí, kteří vidět nechtěli, kterým překážel a přáli si, aby nebyl – přinej-menším aby nebyl spisovatelem). Držel se staré-ho Montaigne, psal o tom, co znal. “Jako jeden z mála vystihl přesně atmosféru tehdejší doby” (M. Žilina).
Proto bych ráda zdůraznila zvlášť pro mladé lidi, že není pravdivé tvrzení, jakoby zkušenost byla nesdělitelná a všichni lidé byli do jisté míry vinni. Přečtěte si básně a povídky Ladislava Dvořáka a můžete to pochopit. (Proto jsme použili citáty z jeho veršů i próz ve scénáři výstavy o Janu Patočkovi v Turnově (na hradě Valdštejn) r.1993 a v Paříži 1994 (přeložil je jeden z nejlepších francouzských překladatelů Xavier Galmiche).

Jak psal? Ten spisovatel, který hleděl spíš na kvalitu než na kvantitu a nehnal se za slávou, říkal, že každý den musí splnit své penzum. Psal strašně mnoho. Verše cizeloval a pracoval na nich po léta. “To máš jako houslista, ten taky musí cvičit každý den.”
Jednou jsme šli s několika známými přes most Legií na Újezd. Ve Vítězné ulici se k nám přidalo malé romské dítě. Cikánek dal docela samo-zřejmě pac panu Dvořákovi, a podíval se na něho vzhůru s láskyplnou oddaností, jak to dovedou jen malé děti a pejskové. Šli jsme s dítkem vesele dál. Za chvíli pan Dvořák pohladí cikánka po hlavičce a povídá: “Neboj se, dítě, máš před sebou budoucnost. My na tom byli před dvěma sty lety stejně jako vy. A už běž domů, ať se neztratíš.”
Vyhazov: knihovna... Oblíbeného pana Dvořáka tahali do ROH – aby neměli potíže – a on se ve-lice vzpíral. Pak tam vstoupil – měl iluze, že snad lidi budou přece jenom spolu držet. To se tro-chu mýlil. Byli u nás tak jako všude dobří lidé, kteří se snažili pomáhat, na druhé straně zas lidé opační, kterým třeba nevoněly uklízečky, třeba M. Slánská... To bylo později. Ale tenkrát v roce 1977 jsme byli všichni překvapeni vyhazovem pana Dvořáka po podpisu Charty.
K tomu vyhazovu nevím nic moc přesného. Jak bylo zvykem, pracovaly i dezinformace, takže můžeme i pochybovat o tom, co se píše v listu o okamžitém zrušení pracovního poměru. Dvořák podepsal Chartu už na konci r. 1976. Není téměř možné, že by se kádrové oddělení, strana a ředitelství skutečně dověděly o jeho podpisu až 31.1. 1977. Toho dne byla také Charta postavena mimo zákon. Téhož dne byl svolán ZV ROH a dal předchozí souhlas k okamžité výpovědi ke dni 7.2.1977. “Vaše další setrvání na pracovišti narušuje dělnou atmo-sféru pracovního kolektivu”. Také je pochybné, zdali o propuštění požádal ředitel Srnadel.
Podle sdělení dr. Strnadla, který opravdu velmi dlouho vůbec nevěděl, o co v Chartě jde, ne-mohl on sám už pana Dvořáka v knihovně udržet. (Totéž V. Závada.) Jaroslav Seifert mi v rozhovoru také říkal, že se domnívá totéž. Je kuriózní, že pan Dvořák nebyl jediným “podpisantem”; v bývalé Univerzitní knihovně byla ještě jedna zaměstnankyně, která odešla dohodou, snad dcera jednoho z “velkých ředitelů”, a tak se potom veškerý “hněv lidu” svezl po panu Dvořákovi.
Ladislav Dvořák byl jako člověk i jako básník vzácný, výjimečný. Přes všechny tvrdé následky, starosti o rodinu, zdravotní problémy, které způsobily jeho předčasnou smrt, nebylo možná pro něho tolik trpké, že byl vyhozen, jako to, že se zklamal v lidech; někteří bývalí kole-gové se od něho odvrátili. Vyhýbali se mu. To je věc, které je třeba litovat a omluvit se za ni. Dnes k tomu máme příležitost. Omlouváme se aspoň jeho rodině.
Nebyl ale ve Slovanské knihovně nikdy zapomenut. Ty cedulky o knihovně Britského muzea, psané kaligraficky jeho rukou, visí stále na dveřích ze studovny do skladiště. Při “sa-metové revoluci” jsme si četli z jeho povídky “Jako hromady pobitých ptáků”. Ještě bych ráda připomněla, co vím od zemřelé kolegyně Renaty Štindlové. V lednu chodil pan Dvořák na výslechy. Tehdy se ve studovně asi dvakrát objevily dvě “gorily”, které s ním chtěly jít, když měl jít domů. To se tenkrát chartistům dělalo – terorizovalo se, mlátilo se, panu Landovskému zlomili ruku... Dvě z mladých kolegyň se nabídly a dělaly panu Dvořákovi doprovod. Takže přece něco udělat šlo...

Starší edice Dvořákových spisů do r. 1968 jsou dnes málo dostupné. Potom vyšly samizdatově povídky jednak “Jak skákat panáka”, 1974, jednak v edici Expedice 1983. Trojdílné samizdatové vydání spisů s názvem “Dílo” (poezie, prózy, dětská literatura) vydané v roce 1984 zpracovávali básníkova žena Věra Dvořáková a Jan Lopatka. V Anglii vyšly povídky pod názvem “Šavle meče” v edici Rozmluvy, Purley, 1986.

Po sametové revoluci má čtenář k dispozici svazek poezie složený ze sbírek “Kainův útěk. Vynášení smrti. Obrys bolesti. Srdeň. Hle nyní”, Praha, Český spisovatel, 1994 s doslovem Bedřicha Fučíka. Roku 1998 vydalo nakladatelství Torst výbor z Dvořákových próz “Jak hromady pobitých ptáků” s obšírným komentářem Roberta Krumphanzla, bibliografií a životopisem. V Revolver revue č. 41, s. 151–174 vydal R. Krumphanzl z Dvořákovy pozůstalosti “Sentence ad Chronos a Kairos” – výbor z krátkých próz a úvah z let 50. až 70. minulého století. – V témže čísle RR na s. 175–234 najdeme vzpomínky současníků na Ladislava Dvořáka, ale i hlasy a odsudky režimních kritiků pod názvem: “... A nedal se k těm, kterým jde o jiné výhry” (L. Dvořák ve vzpomínkách, ohlasech a doku-mentech).