Šedesáté výročí narození a desáté výročí úmrtí zpěváka a
kytaristy, textaře, básníka a výtvar-níka Karla Kryla připomněla výstava
Karel Kryl: Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína, zahájená v Národní
knihovně 3. března. Výstava přiblížila životní pouť umělce a především jeho
myšlenky a pocity v časových úsecích tak, jak vznikala jednotlivá díla.
Životní cestu Karla Kryla dokumentovala prostřednictvím autoro-vých citátů,
poznámek, úvah, prvních náčrtů básní a textů, korektur, vydaných publikací,
fotografií a dalších materiálů z Archivu Karla Kryla. Výstavu
uspořádala a připravila Marlen Kryl ve spolupráci s PhDr. Alenou Šubrtovou,
|
bývalou pracovnicí Archivu Národního muzea v Praze, konečnou
podobu expozici vtisklo oddělení výstav Národní knihovny pod vede-ním Zuzany
Hochmanové. Odbor vydavatelský NK ČR vydal v redakci PhDr. Mileny Ředinové
k výstavě příležitostný tisk sestavený Marlen Krylovou pod názvem Je jaro
desáté (Cesta je prach....), do kterého přispěli spolu s autor-kou
ministr kultury Pavel Dostál a prof. Antonín Měšťan. Tisk přináší také
ukázky z tvorby Karla Kryla a fotografie umělce v různých životních etapách.
Vernisáž výstavy zahájili ředitel Národní knihovny PhDr. Vojtěch Balík a
Marlen Kryl, kteří po úvodním proslovu uctili sklenkou vína obě jubilea
Karla Kryla.
Paní Marlen Kryl a ředitel Národní knihovny Vojtěch Balík. (Foto: zh)
|
I ve ctihodném Klementinu může docházet k fraškám.
Seběhly se mimo jiné při inaugu-racích nových ředitelů a při významných
návštěvách.
Ministři přicházeli do klementinských knihoven zřídka, v nedávné minulosti
vesměs spíše po svém sesazení. Ale prezident navštívil dnešní Národní
knihovnu, pokud je mi známo, pouze jeden. Výjimkou byl T.G. Masaryk, který
tu léta přednášel ještě jako profesor Univerzity Karlovy. (Mimochodem, ve
druhém patře stála ještě v roce 1997 v jednom koutě trochu omšelá katedra,
od níž TGM přednášel. Zachovala se?)
V roce 1965 vyjednal ambiciózní ředitel knihov-ny Josef Vinárek
prostřednictvím tehdejšího ministra kultury, asi Jiřího Hájka, návštěvu
prezidenta Antonína Novotného v knihovně. Na co Novotného do knihovny
nalákali, dnes není jasné, bylo známo, že na knižní kulturu ani na baroko
vůbec netrpěl. Vždyť při pro-jevech mu dělalo potíže vyslovit slova více než
tříslabičná. Nejraději měl přece mariáš.
V knihovně se rozběhly horečné přípravy, odklízel se nevhodný nábytek
z chodeb, smej-čilo se … Zvolila se trasa, kudy Novotného povedou, vybíralo
se, kdo ho bude smět doprovázet a hlavně se trénoval pochod touto trasou
jako před nějakým závodem.
Zajímavý byl příjezd prezidenta na nádvoří a jeho
vstup do budovy. Předvoj tvořil
jediný
|
policista na motocyklu Jawa. V prezidentském autě byl jediný
tajný – to pro srovnání s pozdějšími i s dnešními bezpečnostními opa-třeními.
Po uvítání a vstupu do budovy čekalo Novotného první faux
pas – tehdy mladý kolega, přikrčený za “kukaní” kontroly ho pře-padl
s písemnou žádostí o přidělení bytu. Novotný extempore prý zvládl, žádost
přijal a údajně svižně zdolal chodiště do prvního patra.
Ve sborovně začal ředitel knihovny s obšírným projevem.
Ozvalo se netrpělivé bubnování Novotného prstů do stolu a prý výrok ve
smys-lu “…o budování socialismu a úloze kultury jsem toho už slyšel moc” a ať
s. ředitel mluví k věci. To sebejistého Vinárka muselo hodně vyvést z míry,
avšak nezbylo mu, než soudruha č.1 poslechnout.
Ve sborovně se také seběhla další fraška, a to se
servírováním kávy. Všichni tu museli počkat, až prezidentovi vymění šálek –
sekretářky přinesly šálky najednou na tácech, což byla chyba. Novotného
ochránce totiž nebyl přítomen u přípravy nápoje od začátku až do konce, a co
kdyby zrovna někdo něco do někte-rých šálků vsypal?
Co se Antonínovi, zvanému Sličný, na knihov-ně a baroku
líbilo a za co vedení setřel, jsme se nedozvěděli. |